Strnulost

O moruši se říká, že může dosáhnout stáří až šest set let, a přitom prý své kořeny zavrtává stále hlouběji do země. Tento strom je tedy pro nás symbolem stálosti, pevnosti a vytrvalosti, ale zároveň i jakési strnulosti a nehybnosti. A právě tato strnulost či zabydlenost, to je pro věřícího člověka jedno z velkých nebezpečí na jeho duchovní cestě.

Takový „nehybný“ člověk není například ochotný měnit se. Někdy ze strachu nebo lhostejnosti (“Pane faráři, to máte marné. Já už prostě takový jsem a jiný nebudu.“) Jindy to, co přichází jako nové, to vnímá jako nebezpečí a ohrožení – nové způsoby pastorace, modliteb, zpěvů…

Často se také křečovitě držíme sebe samých. Vidíme pouze své problémy, nemoci a těžkosti, ale bolesti druhých už nevnímáme. Na druhé straně to může být nezdravé napoutání se na druhé, u kterých hledáme absolutní pomoc a podporu. Někdo zase hledá jistotu a úspěch v majetku.

To všechno může být naše strnulost v duchovním životě. Když ale přichází pravá a skutečná víra (nemusí být ani moc velká, ale musí být živá) a člověk přijme tento dar a snaží se ho znovu a znovu každý den poctivě žít, tak se všechno mění. V Bohu ožíváme. On je tím mořem lásky, do kterého se noříme a ve kterém je tolik života. A člověk najednou dokáže přijímat i nové skutečnosti. Už nevidí jenom sebe, ale je schopen vnímat i potřeby druhých. Pomoc a podporu hledá především u Boha, v člověku najednou rostou nové síly a moruše se dává do pohybu.

Comments are closed.