Svatý obuvník

Minulou neděli jsme slyšeli evangelium o boháči, který si nashromáždil velké zásoby, ale ještě té oni odevzdal Bohu svoji duši. Nedokázal se rozdělit a zemřel nepřipraven. Dnešní evangelium navazuje na tento příběh. Hlavní výtěžek tohoto evangelia je: získávat si poklady v nebi a být připraven. V tom byli velicí svatí – dokázali se rozdělit, byli připraveni.

Svatý Antonín Poustevník se narodil kolem roku 250 po Kristu. Dožil se 106 let! Spolu se sestrou byli dětmi zámožných rodičů. Ti ovšem zemřeli, když Antonínovi bylo asi 20 let. Syn zdědil obrovský majetek, a navíc se ještě staral o svoji mladší sestru. Asi půl roku po smrti svých rodičů vstoupil do kostela a uslyšel kázání o bohatém mladíkovi. Okamžitě věděl, že to je o něm. Prodal veškerý majetek, a utržené peníze svěřil zbožným pannám s tím, aby se postarali o sestru. Teď už byl volný pro duchovní povolání, a tak může odejít na poušť, kde žil jako poustevník. Jednou se Antonín dověděl, že v městě žije obuvník, který je vnímán jako velký světec. Sv. Antonína zajímalo, v čem spočívá tajemství tohoto obuvníka, který byl v duchovním životě tak daleko, a přitom měl doma rodinu. Proto ho Antonín navštívil a snažil se zjistit, v čem je tajemství svatosti tohoto obuvníka. Dlouho spolu mluvili a Antonín neviděl nic zvláštního nebo nadpřirozeného v životě tohoto chudého muže. Nakonec mu to nedalo, a tak se ho zeptal. Obuvník byl viditelně zaskočen. Nakonec říká: „Třeba je to v tom, že když vydělám nějaké peníze, vždy je rozdělím na tři hromádky. Jednu dám těm, kdo jsou na tom ještě hůře. Druhou dám církvi a třetí si nechám pro rodinu.“ Antonín ale namítal: „V tom to určitě není. Já jsem dal Bohu všechno, nemám nic.“ „Pak by to mohlo být možná v tom, jak se modlím,“ pokračoval obuvník. „Když se modlím, tak říkám – Ježíši, zachraň všechny lidi. Je jenom jeden člověk, který si nezaslouží, aby byl zachráněn, a to jsem já. Je pouze jediný člověk, který si spíš zaslouží zavržení, a tím člověkem jsem já.“ Když Antonín slyšel tuto pokornou modlitbu, tak se v úctě sklonil před tímto obuvníkem. Kdo z nás se někdy takto modlil? Kdo z nás se někdy modlil: „Pane, všechny zachraň. Je pouze jeden člověk, který si nezaslouží, aby byl spasen, a to jsem já!“ Obuvník byl svatý muž – uměl se rozdělit, žil pro druhé a byl připraven.

Jeden z výzkumů říká, že čím víc člověk žije pro druhé, čím víc dokáže zapomínat na sebe, tím víc je šťastný. Další výzkum pokračuje a říká, že když je navíc člověk věřící, a dokáže zde být pro druhé, o to víc šťastný může být. Zdá se, že je velká souvislost mezi vírou a altruismem – tedy dáváním se, životem pro druhé, a štěstím.

Comments are closed.