Světlo a tma

Na místě, kde se Ježíš narodil, dnes stojí monumentální bazilika Narození, která pochází z první poloviny 4. století. Tuto baziliku nechal vybudovat císař Konstantin a jeho matka císařovna Helena. Tato stavba odolala zázračným způsobem nájezdu Peršanů v roce 614. Tehdy do země vtrhla vojska perského krále Chosroa II. a tato perská armáda likvidovala nemilosrdně všechny církevní objekty, ať už to byly kostely, baziliky nebo kláštery. Křesťané zde byli nemilosrdně zabíjeni. A teď najednou tento strašlivý vojevůdce stál před bazilikou Narození v Betlémě. A najednou on na zdi této baziliky uviděl zobrazenou scénu klanění tří mudrců, kteří byli vyobrazeni jako Peršané, protože podle tradice pocházeli z Persie. Když nepřátelský král uviděl tuto fresku, na které byli perští králové, ušetřil baziliku. Baziliku Narození v roce 614 tedy vlastně zachránili tři králové. Ale i nadále měla tato bazilika výjimečné štěstí, protože jako jedna z mála přestála všechny nájezdy, především nájezdy muslimů.

Zvláštní na bazilice je to, že má poměrně malá okna, která jsou hodně vysoko, takže uvnitř panuje přítmí. Jakmile ale slunce nakoukne okny dovnitř, bazilika se rozzáří. Jako by bazilika potvrzovala slova sv. Jana: „Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo.“ Toto Boží světlo ale neúnavně, znovu a znovu se prodírá temnotou hříchu a snaží se proniknout do lidských srdcí.

Vůbec ta myšlenka světla a tmy je prastará. A asi všichni máme zkušenost světla, ale i temnoty. Vypráví se, že jednou jeden mladý mnich požádal o rozhovor svého starého duchovního vůdce. „Otče,“ začal onen mladík, „myslím, že už déle nemohu zůstat v klášteře. Když jsem sem vstupoval, byl jsem nadšený, jenže teď už necítím nic z toho. Dokonce mše svatá, při které jsem vždy cítil Boží blízkost, mi nic neříká. Netěší mě modlitba, ani práce, ani život. Všude kolem mě je tma. Prostě už nemohu dál.“

Starý mnich trpělivě naslouchal a potom ještě dlouho mlčel. Nakonec pokojně řekl: „Podívej se kolem. Kolem našeho kláštera jsou samé hluboké lesy. Když jsem se vstupoval, byly tyto lesy ještě mnohem hlubší a nedostupnější. Na mnoha místech byla opravdová džungle. Dobře si vzpomínám, že mě jednoho dne poslali někoho zaopatřit. Vyrazil jsem odpoledne, když se vracel, tak se už stmívalo. Když jsem došel k lesu, byla tma jako v pytli a já jsem nemohl najít cestu. Už mi zbývalo jenom jediné.“ „Jistě jste se začal modlit,“ vpadl mladý mnich tomu starému horlivě do řeči. „Posadil jsem se,“ odpověděl starý páter, „ a nedělal jsem vůbec nic. Prostě jsem počkal, dokud nezačalo svítat. Pak jsem bez problémů našel cestu ke klášteru. A proto ani ty, příteli, nedělej vůbec nic. Posaď se a počkej si, až se rozjasní.“

Tento příběh zní neobyčejně prostě, ale je přitom nesmírně hluboký. Starý mnich ho vyprávěl ze své vlastní zkušenosti s temnotou. Udělal přitom to nejrozumnější a nejlepší, co mohl udělat – počkal, až se rozjasní.

Comments are closed.