Synové hromu

Když byl Jan mladý, měl pravděpodobně prudkou a prchlivou povahu. Byl to cholerik, který se rychle dokázal rozčílit. Proto také Jan i jeho bratr Jakub měli přezdívku Boanerges – tedy synové hromu. Oba byli asi pěkní bouřliváci. Takovou přezdívku nedostali jen tak pro nic za nic. To souviselo s jejich povahou. Známe ten příběh, kdy Samařané odmítli přijmout Ježíše. Oba bratry to tak rozzlobilo, že se okamžitě obrátili na Ježíše s otázkou: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ To je reakce cholerika. A to nemluvím o ambicích, které oba měli, když v Ježíšově království chtěli zasednout po Mistrově pravici a levici.

Jan měl tedy prudkou povahu, to je dnes celkem jasné. A jasné je také to, že se Jan musel hodně změnit, aby mohl napsat takové krásné texty o lásce, které najdeme v jeho evangeliu. Co se to s Janem stalo? Kde je tajemství jeho proměny? Jak to, že z bouřliváka se stal najednou úplně jiný člověk?

Odpověď může být taková: předtím, než Ježíš zemřel na kříži, odevzdal svoji matku Janovi, aby se Jan o ni staral. A zde jsme u tajemství proměny Jana. Boží Matka to byla, kdo mu diskrétně přišla na pomoc. Její mateřská citlivost a jemnost se zásadním způsobem postarala o to, že tvrdost jeho srdce začala pomalu tát. Maria den za dnem utvářela Janovo srdce podle vzoru srdce Ježíšova. Přezdívka Boanerges potom rychle upadla v zapomenutí, protože se na Jana už vůbec nehodila. Když později hovoří sám o sobě, nazývá se jménem, které je pravým opakem „Syna hromu“. Je už učedníkem, kterého Ježíš miloval.

Tady je tajemství obráceného a proměněného Janova srdce. Byla to láska, něha a citlivost Marie.

Náš vztah k Marii se často přirovnává ke vztahu matky a dítěte. Takový vztah, jaký je mezi matkou a dítětem, má být i mezi námi a Marií. Je to pravda, ale v jednom bodě toto přirovnání nesouhlasí. Matka totiž zpravidla umírá dříve než její dítě. Maria je ale vždycky s námi – i v hodinu smrti naší. Nikdo nebude tento práh tedy překračovat sám. Když umíráme Maria nás bere za ruku a po jejím boku vstupujeme do nebe.

Vyprávěl jeden řeholník, jak za války na ulici leželo tělo mrtvého německého vojáka. Oni se tedy rozhodli, že ho pochovají, i když to byl nepřítel. Když potom prohledávali jeho kapsy, našli v jedné z nich dopis, který tento voják dostal od své maminky. Řeholníci otvírali tento dopis s velkým třesením a švabachu, ve kterém byl dopis napsán, vůbec nerozuměli. Ale rozuměli tomu, jak cenný byl pro německého vojáka dopis od jeho matky. V té chvíli už nikdo nemyslel na to, že to byl jejich nepřítel. Najednou všichni cítili, že i tento německý voják má maminku. Že to je člověk, který ji miloval a také byl milován svou matkou. V té chvíli se také všichni cítili být spojeni s tímto zemřelým vojákem i jeho matkou.

Vzpomínka na matku totiž sbližuje lidi a boří hradby. Matka vytváří domov i jednotu. Jestli to platí o matce, o to víc to platí o Matce Boží. A byla to právě Maria, která tolik a tolik pomohla k proměně i svatému Janovi!

Comments are closed.