Život jako chléb

V evangeliu 18. neděle v mezidobí vidíme Ježíše, který bere do ruky chléb. Požehná ho, rozláme, dává učedníkům a učedníci zástupům. Tento chléb je zároveň nádherným obrazem lidského života. Krásně o tom píše Henri Nouwen ve své knize Život milovaných dětí.

I my jsme byli nejdříve vzati a vyvoleni. Byli jsme vyvoleni od věčnosti samotným Bohem. Dávno před tím, než jsme se narodili, jsme existovali v Božím srdci. Oči Boží lásky nás vidí jako někoho nesmírně cenného, nekonečně krásného, jako někoho, kdo má věčnou hodnotu.

Vyvolit někoho ve světě, je něco naprosto odlišného. Tam zvolí toho lepšího, schopnějšího, chytřejšího, nebo krásnějšího. U Boha tato volba ale není soutěživá. My jsme jedineční a vzácní. Nejsme náhoda, ale božská volba.

Jako vyvolené a milované Boží děti jsme také požehnáni. Bůh je ten, kdo nám dobrořečí, kdo nám námi neustále pronáší samá dobrá slova. My potřebujeme o sobě slyšet dobré věci!

Potom se objevuje bolestná fáze lámání. Všichni jsme nějakým způsobem zlomení. Pro někoho to může být osamělost. Jiný prožívá strachy, úzkosti a trápení. Další je zase nemocný. Teď jde o to mít odvahu obejmout toto své zlomení a učinit si z tohoto obávaného nepřítele spojence. Utrpení totiž nemusí být překážkou pokoje a míru, ale naopak se může stát branou k radosti.

A nakonec přichází okamžik dávání. My nejsme vyvoleni, požehnáni a rozlomeni pro sebe, ale pro druhé. Největší naplnění života je přece v tom, že se dáváme druhým. Toto je klíč k pravé radosti.

Comments are closed.