O 19. neděli v mezidobí zavítalo do našeho kostela na mši svatou koťátko. Potulovalo se po dědině, a když vidělo, že farníci jdou do kostela, tak se připojilo. Otec Petr hned na začátku bohoslužby zpozoroval, jak si koťátko vykračuje středem kostela. Pak najednou odbočilo do lavice. Po chvíli se kdosi zvedl, a bylo vidět, jak odnáší tohoto zvláštního návštěvníka bohoslužby v náručí před kostel. Ale koťátko se nenechalo odbýt – za chvíli bylo zase zpátky. To už jáhen Bedřich četl evangelium a pan farář pozoroval, jak si to koťátko šine přímo k oltáři. Nebylo snadné zachovat dekórum, protože otec Petr – i přes všechnu snahu soustředit se na právě čtené Boží slovo – viděl, jak se koťátko zcela v pohodě uvelebilo na sedes, tedy na místo, kde kněz sedí při bohoslužbě. Zjevně se tam kočičce líbilo a malý návštěvník byl zcela v pohodě. Jakmile jáhen dočetl evangelium, otec Petr vzal opatrně koťátko do ruky, předal již připravené tetičce kostelnici, a ta ho už dveřmi zákristie pustila ven. Pan farář situaci krátce okomentoval na začátku kázání a přidal ještě jednu anekdotu: Víte, proč kněz, když honí kočku po kostele, ji nemůže nikdy dohonit? Protože kočka nemusí poklekat před svatostánkem!
Koťátko v kostele
