Zvyk používání adventního věnce je starý přibližně 150 let. První adventní věnec měl podobu dřevěného kola od vozu. Jeho dějiny nás vedou do nejnižších sociálních vrstev obyvatel Hamburku minulého století, přesněji do Záchranného ústavu pro opuštěné děti. Byla to slámou pokrytá ratejna, chatrč na zapadlém okraji města. Zde pracoval tehdy Johann Hinrich Wichern, mladý pedagog, který v Berlíně studoval teologii.
V roce 1839 poprvé pověsil tento kněz před Vánocemi od stropu dřevěný kruh se svícemi. Celkem po obvodu kruhu bylo 23 svící, 4 velké - bílé a 19 malých - červených, na každý den do Štědrého dne. Denně během krátké pobožnosti, nejprve v polední přestávce a později za svítání, byla zapálena jedna svíce. V roce 1851 byla poprvé vyzdobena celá jídelna tohoto útulku jedlovými větvičkami, stejně tak byl zdoben i věnec. Tento předvánoční zvyk se šířil velmi rychle. Poprvé měli adventní věnec v kostele v Cáchách, měl však pouze čtyři svíce.
Později se adventní věnec objevil v protestantském prostředí na severu země, potom v sousedních zemích. V našem století se objevuje tento zvyk v jižní - katolické části Německa. Pomocí emigrantů se dostal adventní věnec až do Severní a Jižní Ameriky.
V adventu vzhlížíme ke Světlu, které je mocnější, než všechna temnota. Proto na adventním věnci postupně zapalujeme svíce. Světla tak na věnci od neděle k neděli přibývá. Toto světlo je symbolem, které obrací naši pozornost ke Světlu, které každému člověku daroval Bůh, a tím je Ježíš Kristus.
Věnec byl vždy symbolem vítězství, královské důstojnosti. I v Písmu svatém se mluví o věncích jako o projevu úcty, radosti a vítězství. Toto vše je od Boha nabídnuto všem lidem. Každému, kdo věrně a s láskou vyhlíží příchod Páně, bude předán věnec spravedlnosti, vítězný věnec života (2Tim 4,8; Zj 2, 10).
(Podle www.pastorace.cz)