Již výnos první ofěry na zvony jasně ukázal, jak farníci touží po nových zvonech. Se sbírkami na pořízení nových zvonů se započalo v roce 1949 a za rok byla potřebná suma vybrána. Lidé sami nosili velké obnosy na farní úřad. Tak jedna babička (Josefka Bažantová) – sama vyhořelá – přinesla 5000 Kč, které obdržela od fondu národní obnovy na znovuvybudování svého obydlí. Samozřejmě, že peníze jsem od ní nechtěl přijmout, když ona je sama potřebuje. „Ale, jen je vezměte,“ pravila, „vždyť také budeme chtít, aby nám odzvonily.“ Peníze tedy přišly samy, nebylo třeba pro ně chodit do domů. Plánováno bylo, že do sv. Václava r. 1948 zvony budou již umístěny ve Velkých Němčicích. Nikdo však nepočítal s komunistickým převratem v únoru 1948. Firma Maňoušek v Brně – Husovicích byla znárodněna, cínu nebylo. Po dalším shánění jsem sehnal 400 kg čistého cínu až na Slovensku. Materiál potřebný k odlití zvonů tedy již byl pohromadě, bohužel s odlíváním se nemohlo započít, poněvadž dřevařská firma, která měla dodat vagon dřevěných odřezků, byla znárodněna a nemohla dodržet slovo. Tak uplynul rok 1948 ve strachu, že hliněné modely se rozpadnou, tak minul i stanovený termín ke svěcení 28. 9. 1948 (proto datum na zvonech 1948).
Teprve po Novém roce 1949 se podařilo sehnat potřebné množství paliva, takže 2. února 1949 se mohlo přikročit k odlévání. Byl jsem přítomen s kostelním hospodářem Josefem Formankou. Ředitel firmy mne vybídl, abych podle starobylého zvyku zahájil modlitbou. Všichni dělníci stáli se svým nářadím na vykázaných místech, já jsem pronesl pár slov na téma: „Nestaví-li dům Hospodin…“ a po modlitbě Otčenáše následoval odpich. Sledoval jsem stříbrný tekoucí kov a prosil Boha, „aby shlédl na prosby lidu svého,“ který už tolik se za tyto zvony namodlil a Bůh nenechal prosby doufajících neoslyšeny. Odlití se podařilo tak dokonale, že zvony napoprvé vyšly čisté v linii horizontální i vertikální, tj. intonačně i v alikvotních tónech.
Když práce ve zvonárně byly zdárně hotova, bylo mou první starostí, aby zvony byly dopraveny do Velkých Němčic. Byly složeny v kůlně ve farním dvoře. V neděli jsem s radostí oznámil farníkům tuto zprávu a vyzval je, aby si je šli prohlédnout. S prohlídkou zvonů byli nadmíru spokojeni, méně však s prohlídkou fary ze dvora. „Tu to vyhlíží jak u petrovských loupežníků,“ říkali. Byl jsem jejich posudku rád a hned příští neděli jsem ho takticky využil: „Já jsem udělal, co jsem mohl, ale co jste udělali vy, abyste mohli na faře přivítat důstojně pana biskupa? Nyní už tedy máme zvony v bezpečí a ty tam zůstanou, dokud fara – pastouška – se nestane zase farou!“ To působilo.
Druhý den, při východu z kostela, jsem viděl, jak z oken fary valí se kotouče prachu. Stovky lidí se pustily do opravy. Všechny zdi z venkovní strany, i uvnitř byly otlučeny, staré okenní rámy vytrhány, nepotřebný sál přepažen na obytné místnosti, stará krytina ze střechy sházena dolů a nahrazena novou.
(z farní kroniky)