V roce 1950 narazili dělníci při budování jazzového lokálu ve sklepních prostorách pod jednou garáží ve francouzském Nancy asi 50 cm pod podlahou na neznámou překážku. K údivu všech objevili starou rakev. Protože šlo o prostory, kde kdysi stával klášter Školských sester Notre Dame, byly přivolány krom úředních činitelů i řeholnice této kongregace, jelikož vyvstala domněnka, že jde o dlouho hledaný hrob matky zakladatelky jejich řeholní rodiny, kterou papež Pius XII. tři roky předtím vyzdvihl ke slávě oltáře. Po odklopení víka rakve uzřeli všichni kostru se sepjatými prsty ovinutými růžencem. Celé Nancy žilo zprávou, že se ve městě našly ostatky světice.
Alexie le Clerc se narodila 2. února 1576 ve francouzském Remiremontu jako jediné dítě markýze Jeana le Clerca, a Anny Sagayové. Být jedináčkem s sebou i tehdy neslo velkou míru benevolence ve výchově. Alexie měla díky zajištěnosti a postavení rodičů možnosti takřka neomezené, a toho v hojné míře využívala, zahleděna do pomíjivých krás a radostí vezdejšího světa… Všeho jen do času. Na prahu dospělosti Alexie onemocněla. Aby jí ukrátil dlouhé chvíle, půjčil Alexii jeden známý knihu o Božím soudu. A tehdy došlo k podobnému přerodu jako před desítkami let u sv. Ignáce z Loyoly: Četba na Alexii zapůsobila tak mocným dojmem, že začala obracet pozornost na svou duši. Sice ani poté neupustila od zábav, jen jí už přestaly skýtat to potěšení jako dříve. Z dívky ve víře chladné se začala stávat zapálená křesťanka. K tomu přispěl i jeden mystický zážitek při nedělní mši svaté: Alexie měla vidění žertovného průvodu postav s maskami, ale i bez masek, kterak za zvuku hudby směřují za ďáblem, kam jen je vede. V Alexii se v jednom jediném okamžiku zrodilo rozhodnutí nepatřit nikdy k tomuto zástupu. Konsekvencí tohoto osobního závazku bylo rozhodnutí, které učinila ve svých 20 letech – zasvětila se Bohu a složila soukromý slib čistoty. Alexie žila myšlenkou na založení nového kláštera. Posledním impulsem k tomuto kroku bylo vidění Panny Marie, které měla během jedné mše svaté, kdy jí Matka Boží vyzvala: „Vezmi to Dítě a pomoz Mu dorůst.“ Alexie si toto vidění vyložila jako výzvu, aby dávala „dorůstat“ dětem a hlavně děvčatům, s nimiž přijde do styku, a to v řeholním hábitu. Za pouhé dva měsíce už na péči o dívky nebyla slečna le Clerc sama. Připojila se k ní první čtveřice družek a spolu se začaly starat o přípravu chudých a opuštěných dívek do života ve školách, kde vedly jejich výuku a výchovu. Prozatím žily nadále ve svých domovech. Na půlnoční mši roku 1597 se po generální zpovědi společně zasvětily Bohu a Panně Marii. Položily tak i základ školní výuce dívek ve Francii jako takové vůbec. Šlo vskutku o učiněné novum, vyučovaly nejen katechismus, ale zcela nezištně i jiné předměty, a to bez ohledu na majetkové zázemí dítěte či jeho vyznání. Brzy vyvstala potřeba dát vzmáhající se komunitě nějakou oficiální formu. P. Fourier sepsal první stručné zásady pro společný život vycházející z regulí augustiniánských, a když je potvrdil arcibiskup, byl dán počátek nové kongregaci, jež dostala název Školské sestry Notre Dame (Naší Paní) a záhy si vydobyla obrovské renomé (dodnes ve světě působí sedm jejích větví). V roce 1603 potvrdil novou kongregaci a její stanovy papežský legát kardinál Karel Lotrinský a v letech 1615 a 1616 dvěma bulami také papež Pavel V. Do tří let disponovala kongregace desíti řeholními domy v celé Francii. Po těchto třech letech musela matka představená, sestra Marie Tereza od Ježíše, své postavení ze zdravotních důvodů opustit. Byla na tom tak špatně, že neměla sílu ani opustit pokoj. Přesto si zachovala pověstnou vlídnost a dobrotu, jimiž si získávala srdce dětí, jež milovala, ale i přízeň jejich rodičů a samozřejmě oddanost ostatních sester. Zemřela 9. ledna 1622, blahořečena 1947. Ze svého původního místa posledního odpočinku byla v hektické době Francouzské revoluce, jež se vyznačovala mj. zneucťováním hrobů světců či zasvěcených osob, Marie Terezie od Ježíše narychlo pohřbena na neznámém místě do hrobní klenby pod kůrem. Se smrtí sester, které znaly místo nového hrobu své matky-zakladatelky, zmizelo i povědomí o jeho přesné lokaci. Pak se ale v roce 1950 skupina mladých rozhodla vybudovat jazzový klub…(Podle časopisu Světlo)