Asi před rokem mě pan farář Petr oslovil, jestli bych namalovala obraz sv. Vavřince do našeho kostela, jako patrona našich hodů. Byla to pro mě malířská výzva, ale zároveň jsem cítila i velkou odpovědnost k takovému úkolu. Začala jsem si sbírat materiál, ze kterého bych při práci vycházela, protože obraz musel splňovat určitou ikonografii, mít své atributy a sv. Vavřince jen tak na ulici nepotkáte, aby vám stál modelem. Nakonec čas uzrál…
Postoj a roucho je inspirované sochou sv. Vavřince, která je v Římě, v kostele zasvěcenému jeho osobě. A protože svatými se nerodíme, ale svatými se můžeme stát, tak jeho obličej se může podobat kterémukoliv mladíkovi z řad dnešní mládeže. Ve výrazu jeho tváře se zračí odhodlání. Je to vítězná tvář člověka, který prošel utrpením, ale neuhnul z cesty. Pohled směřuje vzhůru, k Tomu, který mu dal sílu tímto utrpením projít. Ruka sv. Vavřince svírá pevně nástroj svého umučení, a to kovový rošt, na kterém bylo tělo tohoto mladého jáhna páleno. Ve druhé ruce drží palmovou ratolest, jako symbol mučednictví.
Dlouho jsem se zamýšlela nad pozadím, které by mělo postavu obklopovat a stále se mi před očima vynořovaly lány zralého obilí, které se vlní a zlatě lesknou v záři slunce. To obilí, které dnes s vděčností přinášíme na oltář Bohu, jako poděkování za Jeho požehnání. Svátek sv. Vavřince slavíme v tyto letní dny a je spojen s dožínkami. V pozadí jsem tedy použila tuto barvu vyzrálého obilí, která ve spodní části obrazu přechází do ohně, kterým byl pálen a v horní části plynule přechází do svatozáře, vycházející z postavy. Do záře Ducha svatého, který je hybnou a tvůrčí silou našeho života.
Od teď budou mít už i Velké Němčice ztvárněného svého patrona hodů a pro mě to byla čest, že jsem vám jej mohla namalovat.
MgA. Jana Rozková