I v letošním roce jsme vyrazili na pouť do Medžugorje. Celkem nás bylo 46 poutníků. Devět z Křepic, deset z Velkých Němčic a patnáct z Uherčic. Ostatní byli z jiných farností Moravy, dvě poutnice byly z Čech. V pátek 13. května odpoledne jsme nastoupili do autobusu a asi po šestnácti hodinách jízdy jsme se šťastně dostali na místo. Přijeli jsme právě v předvečer svatodušních svátků, na které jsme se již těšili. V sobotu i v neděli bylo volno, aby si každý mohl prožít svátky podle svého uvážení. V Medžugorje jsme měli ráno každý den mši a příležitost ke mši svaté byla potom ještě večer s překladem pro všechny poutníky. Součástí naší pouti byl jako tradičně výstup na Podbrdo, kde se v roce 1981 Maria zjevila poprvé šesti dětem. Cestou na kopec jsme se společně pomodlili růženec a potom následovala chvíle ztišení na samotném kopci. Pod kopcem jsme se ještě pomodlili litanie a pomalu se vraceli na naši ubytovnu. Další den jsme zavítali do komunity Cenacolo, kterou založila sestra Elvíra, a kde se léčí mladí muži ze svých závislostí. Po zhlédnutí krátkého filmu, který mapoval vznik komunity, jsme si vyslechli svědectví dvou mladíků, kteří vyprávěli svůj životní příběh o tom, jak začala jejich závislost, jak se později dostali do komunity, a jak začala jejich cesta uzdravení.
Ve středu nás čekal výlet na Kravické vodopády, které patří k turistickým atrakcím Bosny a Hercegoviny, a které se nacházejí pouze patnáct kilometrů od poutního místa. Potom jsme vyrazili do Mostaru, abychom se prošli po nádherném mostě, který je památkou Unesco, ale v letošním roce nás ještě více zajímala Svatá brána milosrdenství, která se nachází v mostarské katedrále. V katedrále jsme se pomodlili, zazpívali a prošli svatou bránou. Katedrála byla během občanské války silně poškozena, což je zřetelně vidět na interiéru katedrály. A ve čtvrtek nás čekal jeden z vrcholů našeho putování – výstup na Križevac. Celý výstup jsme absolvovali za deště, stejně tak i sestup. Někteří šli do kopce bosky, a během výstupu jsme se modlili křížovou cestu. Všichni poutníci zaslouží velké uznání, protože podmínky výstupu i sestupu nebyly vůbec snadné. Všichni jsme byli promočení a ani teplota nebyla zrovna ideální – bylo jenom třináct stupňů. Na vrcholu pak už následovala chvíle osobní modlitby a pak zase cesta dolů, které vedla ve spodní části blátem a vodou, která se valila z kopce. Jen zázrakem se nikomu v těchto těžkých podmínkách nic nestalo, protože sestup byl místy skutečně nebezpečný.
V pátek jsme ještě měli mši, pak jsme se společně rozloučili před kostelem u sochy Panny Marie, poté jsme se sbalili a jeli domů. Tentokrát jsme se nezastavili v Makarských Lurdech, ale v krásném historickém přístavu Split. Dvě hodiny volna jsme využili k prohlídce Diokleciánova paláce a jeho okolí. Split je krásné město, které láká turisty z celého světa. V historickém centru byla skutečně hlava na hlavě. V sobotu ráno jsme se potom vrátili domů. Prožili jsme tak společně krásné, pokojné a požehnané dny.