Svatý Prokop se narodil koncem 10. století (kolem roku 970) v Chotouni u Českého Brodu na zemanské tvrzi jako syna Víta a Boženy. O světcových rodičích nevíme téměř nic určitého.
V mládí se svatému Prokopovi dostalo vzdělání na slovanské škole na Vyšehradě, pravděpodobně pobývá také v některém slovanském klášteře v Uhrách, kde se zdokonalil ve slovanské liturgii.
Později se stává slovanským knězem. Ožení se a má syna Jimrama.
Nakonec se rozhoduje pro asketický, poustevnický život. Opouští rodinu, nejprve stráví určitý čas v benediktinském klášteře na Břevnově, potom odchází do jeskyní v Dalejích u Jinonic, kde patrně sepisuje evangeliář, který se dostal až na francouzský královský dvůr. Nakonec se svatý Prokop usazuje v lesní pustině řeky Sázavy, kde žije asketickým životem a snaží se zkulturňovat krajinu. Mýtí lesy a obdělává půdu. Zde pak také vzniká legenda o tom, jak svatý Prokop zapřáhne do pluhu ďábla a orá s ním.
Později se k němu přidávají další a vzniká první poustevnická komunita. Uprostřed chatrčí postavili kapli zasvěcenou Panně Marii a Janu Křtiteli, kde se scházeli k modlitbám, zpěvům a slavení liturgie.
Roku 1032, s pomocí knížete Oldřicha a jeho nástupce Břetislava I., zakládá Sázavský klášter. Ten přijímá benediktinskou řeholi a stává se jedním s posledních míst, kde je uchovávána slovanská bohoslužba, přinesená na Velkou Moravu Cyrilem a Metodějem.
Svatý Prokop zemřel 25.3. 1053 jako první opat na "svém" Sázavském klášteře. Jeho ostatky pak byly v roce 1588 přeneseny do Prahy do kostela Všech svatých.
Jako první český světec byl pak řádně kanonizován papežem Inocencem III. Svatořečení proběhlo v Čechách 4. července 1204. I když někteří historici toto zpochybňují.
Svatý Prokop bývá nejčastěji zobrazován jako mnich v hábitu, u jehož nohou je spoutaný ďábel. Mezi jeho atributy patří berla, pastýřská hůl, řetěz s ďáblem.
Světec je uctíván jako jeden z národních patronu, dále pak také jako přímluvce horníků, rolníků, zemědělců, vinařů.
Svatému Prokopovi bývá také připisováno autorství Remešského evangeliáře, což je staroslověnský, iluminovaný spis psaný hlaholicí a cyrilicí a údajně na něj přísahali francouzští králové při korunovaci. Dnes je tento spis součásti knihovny katedrály v Remeši.
Život svatého Prokopa se stal námětem pro mnoho umělců jako např. J. Vrchlického, J. V. Myslbeka. O světcově životě pojednávají také legendy jako Vita minor (Život menší) - 12. stol., Vita antiqua (Život starobylý) - 13.stol., Vita maior (Život větší) - 14.stol.
Světcovu památku si připomínáme 4. července.
Kronikář sázavského kláštera o svatém Prokopovi později napsal: "Pohrdl marností světa, zřekl se domu, manželky, polností, příbuzných a přátel, dokonce i sebe samého, dal výhost lsti plnému světu a jeho bídné nádheře." Těžko světce charakterizovat výstižněji.