Příběh malé Marušky nás zavádí do přelomu 19/20. století do Itálie, do oblasti, kde žili ti nejchudší lidé. Byl to nehostinný kraj, kde nikdo moc dlouho nevydržel. Také proto, že to byla oblast bažin, kde lidé poměrně často umírali na malárii. V této oblasti lidé pěstovali dobytek, sbírali dřevo, v bažinách pěstovali ryby. Na malárii zemřel také tatínek malé Marušky, to bylo Marušce deset let. Od té doby pomáhala mamince se vším, především se starala o své sourozence, kterých měla pět. Z životopisu se dovídáme, co všechno měla Maruška na starosti. Ráno vstávala jako první ze všech. Pomodlila se, a zatímco maminka měla na starostí dojení krav, dcerka se postarala o slepice. Potom připravila snídani, vzbudila sourozence, pomohla jim obléci se a spolu s nimi se pomodlila. Potom šla pro vodu na oběd, když bylo třeba, tak šla nakoupit. Pak šla na zahrádku, aby připravila salát k obědu. Odpoledne žehlila a uklízela. Večer uložila sourozence do postele, ale to ještě zdaleka nebyl konec dne. Večer, až sourozenci usnuli, se pomodlila s maminkou růženec, a pak při světle lucerny látala ponožky a zašívala košile. Tak vypadal všední den svaté Marie Goretti.

Jinak Maruška byla negramotná, protože nechodila do školy. Neznala ani žádné dětské hry, protože na to nebyl čas. Byla nevzdělaná, negramotná, ale o ní platilo to, co říká Ježíš – a sice, že Boží věci Bůh zjevil maličkým. I přes svoji negramotnost měla Maruška v sobě velkou Boží moudrost. Někdo prohlásil, že této moudrosti se Maruška naučila u plotny – tedy doma, v kuchyni, při práci a při pomoci mamince a sourozencům. U plotny se rodila svatost malé Marušky. Ona žila svoji víru mezi čtyřmi stěnami. Když jí bylo dvanáct let – píše se rok 1902 – čím dál tím víc o ni usiluje zhýralý mladík Alexandr, se kterým tato rodina žila i s jeho otcem pod jednou střechou. 6.7. 1902 nakonec Maruška umírá na následky mnohačetných ran nožem, kdy odmítla být po vůli právě tomuto Alexandrovi.

Protože Alexandr nebyl ještě plnoletý – plnoletost byla tehdy až v 21 letech, byl odsouzen na 30 let do vězení. Odpykal si celkem 27 let, zbytek života – tedy ještě dalších dvacet let žil jako kajícník v jednom kapucínském klášteře. Jednoho dne měl sen, jak mu Maruška dává kytici lilií. On je přijal, a v té chvíli začalo jeho obrácení. Marie Goretti odpustila svému vrahovi ještě před svou smrtí. Její poslední slova byla: „Pro Ježíšovu lásku mu odpouštím a chci, aby se mnou byl v ráji.“ Svatořečena byla v roce 1950 za přítomnosti své maminky, dvou sester a bratra. Papež ji tehdy označil za „malou a milou mučednici čistoty.“
Velkým povzbuzením je pro nás nejenom statečnost této dívky, ale také obrácení Alexandra. Jistě i tento muž byl spasen. Příběh malé Marušky je příběhem krutým, ale zároveň se šťastným koncem. Máme zde malou světici, jejíž příklad čistoty je dnes potřebnější než kdy jindy. A máme zde Alexandra, který umírá smířený s Bohem, a který odchází do ráje za malou Maruškou.