Jeden proslulý vídeňský kazatel, který žil v 18. století, byl známý tím, že ve svých kázáních nikoho moc nešetřil. Jednou při svém kázání řekl, že by mohl všechny vídeňské panny odvést z města na jediném trakaři. Kazatelova slova vyvolala ve vznešených kruzích takovou vlnu pobouření, že kněz byl požádán, aby svá slova korigoval. Ten slíbil, že se ke svému výroku vrátí v příštím kázání. V neděli tedy vystoupil na kazatelnu a začal: "Dotkla se vás moje slova z minulé neděle. Řekl jsem, že bych mohl odvést všechny vídeňské panny na jediném trakaři. Ale neřekl jsem, kolikrát bych s ním musel jet!"
Jednoho dne se pan farář ráno probírá poštou. Mezi dopisy je jeden, ve kterém je napsáno jedno jediné slovo: Hovado. Příští neděli v ohláškách pan farář říká: "Znal jsem mnoho lidí, kteří napsali dopis a zapomněli se podepsat. Tentokrát jsem ale dostal dopis od někoho, kdo se podepsal a zapomněl napsat dopis."
Jednou v neděli se pastor Jones opět rozohnil a vzrušeně kázal o pekle. "Bible říká," hřímal, "že tam bude pláč a skřípání zubů. To vy budete plakat a skřípat zuby!" Tu zvolala jedna žena: "Ale pastore Jonesi, já už žádné zuby nemám!" Kazatel, který si byl ovšem zcela jistý tím, že Boží slovo se musí za každou cenu naplnit, odpověděl hromovým hlasem: "Paninko, nebojte se - zuby vám tam obstarají!"
Jiřinka čeká již své čtvrté miminko. V neděli po obědě sedí v houpacím křesle a čte si oblíbený Katolický týdeník, když tu najednou zasténá: "Ne, to nepřežiju!" "Co se děje?" ptá se jí ustaraný manžel. "Pro rány Boží, tady píšou, že každé čtvrté dítě na světě je Číňan!"
Jednomu misionáři někdo ukradl kalhoty, když si je vypral a pověsil na šňůru, aby mu na sluníčku uschly. Všechno pátrání bylo beznadějné - kalhoty nikde. Po několika týdnech se misionáře zeptal jeho kolega, sousední misionář: "Tak co? Našly se ty tvoje kalhoty?" "Pouze zčásti - minulou neděli byly ve sbírce tři knoflíky!"
Pan farář ztratil koncept nedělního kázání. Prohledal stůl i zásuvky, ale nenašel ho. „Že bych ho vyhodil do koše?,“ říká si. Ale koš před chvílí vynesl do popelnice. Rychle běžel ven a hledal v odpadcích. Šel kolem jeden občan toho města, a když viděl, jak se pan farář přehrabuje v popelnici, neodpustil si poznámku: „Tak vidím, že ovečky neplatí, co?!“
Když žil vědec Pasteur v létě na vesnici, chodíval večer k místnímu faráři na besedu, přičemž hrávali obyčejně šachy. Ale jednou byl duchovní zřejmě netrpělivý, bylo vidět, že se chce nějak slušnou cestou hosta zbavit. Ten to zpozoroval a zeptal se přímo, o co jde. Kněz se přiznal: “Zítra je neděle a nemám ještě připravené kázání.“ Pasteur se podivil: „Je to tak těžké zde kázat? Vždyť lidé jsou docela prostí.“ – „Právě proto. Poslechněte, pane profesore, jak vy byste vyložil našim venkovanům, že je církev božského původu?“ Pasteur se zamyslil a pak dodal. „Řekl bych jim toto: Vezměme z naší vesnice dvanáct mladých mužů. Dáme jim tříletý kurs a pak jednoho pošleme do Paříže, druhého do Říma, třetího do New Yorku, čtvrtého do Austrálie atd. Dáme jim příkaz, aby založili světovou organizaci. Za dva tisíce let se přijdeme podívat, jestli o nich někdo něco ví.“
Když se v neděli rodina vrací domů z kostela, zeptá se Pepíček tatínka: "Tati, a co to znamená, když si pan farář při kázání dává hodinky na kazatelnu?" Tatínek se podívá na svého synka a povídá: "Pepíčku, vůbec nic!"