O prožívání biskupské služby otec biskup Vojtěch Cikrle hovoří v nové publikaci „Rozhovory o Brně a službě“:
Otče biskupe, jak vůbec „vznikla“ biskupská funkce?
Služba biskupa byla ustanovena tím, že Ježíš k ní vybral a pověřil dvanáct apoštolů a ti zase pověřovali k této službě další. Být biskupem není funkce, ale služba. Není vysvěcený pro sebe, ale pro druhé.
Napadlo vás někdy, že se stanete biskupem?
Ne. O tento druh služby jsem neusiloval ani po něm netoužil.
Co úřad biskupa znamená?
Na tuto otázku se dá odpovědět z více úhlů. Třeba, že biskup je člověk vyvolený Bohem k určité službě. Nebo že biskup je služebník, který má sloužit úkolu, pro který byl vybrán. Katechismus katolické církve doplňuje, že biskup je viditelným zástupcem Krista – učitele, dobrého pastýře a hlavy své církve. Každý diecézní biskup má, jako Kristův náměstek, svěřený pastýřský úřad ve své diecézi. Konkrétně je biskup osoba, která se modlí za lidi jemu svěřené, uděluje svátosti a řídí chod diecéze. Říká se: Kde je biskup, tam je církev.
Co jste po svém jmenování prožíval?
Tíhu zodpovědnosti a zároveň dotek důvěry.
Co pro vás znamená být biskupem?
Být služebníkem Velkého. S poctami i pohrdáním. Biskupská služba je také jakýmsi projekčním bodem pro dobré i pro špatné.
Do jaké míry je biskup kazatel a pastýř a do jaké míry úředník a manažer?
Musí nějak zvládnout všechno, i když principy práce jsou rozdílné a nalézání míry obtížné. Osobně jsem mnohem raději pastýřem než úředníkem.
Kdybyste znovu začínal, dělal byste něco jinak?
Určitě bych mnoho věcí dělal i jinak. Ale to mohu říct až na základě zkušeností, které mám, a s odstupem času, když vidím, jak se věci vyvíjely a jaké byly možnosti. O mnohých věcech nebudeme až do konce života vědět, jestli byly rozhodnuty dobře nebo špatně.
V mládí jste pracoval jako dělník na stavbě dálnice Praha–Brno. Jako biskup zase stavíte „dálnici“, která by spojovala věřící s Bohem.
Potíž je v tom, že k Bohu nevedou dálnice, ale jen stezky. Na dálnici vidíte kilometry daleko, na stezce jen k nejbližšímu kameni nebo keři. Na nich nepomůže žádný dopravní prostředek, který by nás vezl, ale jen a jen ochota na cestě k cíli „propotit trička“. Přesto jsou stezky mnohem krásnější než dálnice.
Co vlastně biskup dělá?
Ráno vstává, večer chodí spát. Mezitím je v práci, kterou bere jako službu. Musí také něco sníst, aby to vydržel. Je projekční figurou, soustřeďují se na něm napětí kněží, spolupracovníků, věřících i nevěřících lidí. V tomto případě funguje jako hromosvod, který, jak je známo, musí mít dobré uzemnění. A také funguje jako dobíječka. Ne, že by ubité dobíjel, ale dobíjí vybité. Někdy je celý bez sebe, co se na něho valí. A někdy je nejšťastnější z lidí, protože se může zblízka dívat na věci, které tvoří Bůh.
Jaká jsou vaše lidská přání a sny?
Když jsem se před mnoha lety sám rozhodoval o svém povolání, přál jsem si žít pro druhé jako Ježíš. A je to stále mým snem a mým přáním. Mám radost, když to tak je, a trápím se, když to tak není.
Na pektorálu, tedy kříži, který biskupové nosí jako symbol své služby, máte kopii mikulčického kříže. Co vás vedlo k tomu, že jste si vybral právě tento motiv?
Protože se mi líbil a vnímal jsem jeho hlubokou symboliku i sepětí s brněnskou diecézí. Kopii mikulčického kříže, vzhledem k jeho rozměrům asi lépe řečeno křížku, jsem před lety dostal na pravidelné červencové pouti v místě nálezu. Je na něm vyobrazený Ježíš Kristus jako velekněz přinášející v oběť sebe samého.
Jaké to je být biskupem?
Především zodpovědné.
Splnilo se vám to, co jste si na začátku představoval?
Představoval jsem si, že biskupská služba bude těžká, a to se splnilo.
Je biskupovi vždycky všechno jasné?
Samozřejmě že není. Druzí se občas diví, proč nemůžu o něčem okamžitě rozhodnout, když „je to přece tak jasné“. Stále platí, že čím méně je člověk seznámen se všemi okolnostmi, tím má jednoznačnější a rychlejší soud.
Když jste v roce 1990 přebíral diecézi, co bylo největším problémem?
Problémy jsem vnímal především ve vnějších věcech, protože, jak už jsem říkal, nebylo na co navazovat. Navíc jsem se stal biskupem ve zcela změněné společenské situaci, která nabízela nové možnosti svobodného života církve. Mnoho času bylo nutné věnovat rozhovorům a řešením situace těch, kteří přijali v totalitě kněžská svěcení v tajnosti.
V čem se biskupství za tu dobu změnilo?
Na začátku byly na biskupství jen dva telefony a dva počítače, dveře si podávalo množství návštěv, které věřily, že je církev bohatá a vlivná, a chtěly toho využít pro sebe. Dnes máme nejen víc telefonních a jiných přístrojů, ale také víc než tehdejších asi sedm zaměstnanců, kteří pracují v nově vytvořených odborech, odděleních, centrech… Kněží a spolupracovníci jsou pro mne velkou pomocí a děkuji jim za obětavé nasazení a službu církvi.
Co vám roky v biskupském úřadě daly?
Bezesné noci i radostný úžas z toho, co tvoří Bůh.
Co pro vás brněnská diecéze znamená?
Domov, životní lásku a místo služby, ke které mě pozval Bůh.
Kde berete sílu do každého dne?
Pro biskupa musí být pramenem síly modlitba. Být s Bohem a naslouchat mu. To je asi základní věc. A když je břímě tíhy pastýřské služby velmi těžké, pomohou slova svatého Augustina. Ten v jednom svém kázání při výročí svého svěcení o biskupské službě řekl: „Čím větší láska, tím lehčí břemeno.“ Protože láska činí všechno lehkým.
Jaký máte cíl?
Cíl mám stále jediný – aby diecéze byla živým organismem. Všichni jsme stále na cestě, ale protože cíl není statický, není možné dívat se na „tachometr“ a říkat si, jak pěkně nám to jde. Diecéze je mnoho lidí a cesta je pro každého jedinečná.
Jak hodnotíte z pohledu téměř dvou set padesáti let působení brněnského biskupství?
Je těžké hodnotit zápas před závěrečným písknutím. Věřím, že ho neprohrajeme. Ale dá to ještě zabrat.
Co byste chtěl, aby po vás zůstalo?
Živá a, dá-li Pán, kvetoucí diecéze.
Na co se těšíte?
Na sníh, mráz a dlouhé noci. Na jahody a rozkvetlé stromy. Na teplo, slunce a hory. Na barevné stromy a nové víno. Na setkávání s lidmi dobré vůle. A na mnoho dalších krásných věcí. A jednou na setkání s Pánem.
Martina Jandlová