Děkan a první prelát Královské stoliční kapituly sv. Petra a Pavla a bývalý dlouholetý generální
vikář brněnské diecéze Mons. Jiří Mikulášek oslaví 5. února 2022 své osmdesáté narozeniny.
Při této příležitosti jsme otci Jiřímu Mikuláškovi položili několik otázek.
Otče, Jiří co považujete v současné době za nejdůležitější?
Abychom jako církev dokázali nabízet společenství církve jako domov, kde se všichni cítí být
přijati.
Kdo byl pro Vás v životě největším vzorem?
Největším vzorem pro mne byl a je svatý Jan Bosko. A také několik dobrých kněží, které jsem
poznal a díky kterým jsem si postupně vytvářel obraz, jak by měl kněz žít a působit. Hodně mi
dal příklad otce Františka Vavříčka, ke kterému jsem byl ustanoven jako novokněz, a prožil
jsem s ním v Jedovnicích pět kaplanských roků.
Na co ze svého sedmadvacetiletého působení ve funkci generálního vikáře nejčastěji
vzpomínáte?
Jako generální vikář jsem byl připraven o pravidelný život s konkrétní farní rodinou. Chyběly
mi zvlášť děti v náboženství a na dětských mších, a také příprava snoubenců. Rád vzpomínám
na světová setkání mládeže, kterých jsem se rád zúčastňoval a kde jsem se tak trochu cítil
jako jeden z nich. Protože v té době ještě nebyl v Brně pomocný biskup, uděloval jsem častěji
svátost biřmování ve farnostech. Pravidelně jsem se při tom ptal biřmovanců, jakého patrona
si zvolili, a proč. Většinou se otevřeli a dali před společenstvím farnosti nahlédnout do své duše.
Bylo to často jejich první veřejné svědectví. Občas jsem se dozvěděl i něco nového. Jedna dívka
si zvolila za patronku Veroniku, protože ráda fotí, a Veronika je patronkou fotografů. To mě
nikdy nenapadlo, ale teď to šířím. Popřál jsem jí, aby Pán Ježíš vtiskl svoji tvář do její duše.
Mají to dnes mladí kněží těžší než v době Vašich začátků?
To se asi nedá srovnávat, protože jde v první řadě o tajemství, o důvěrný vztah mezi Ježíšem a
tím, koho On volá. Tento vztah pokračuje i po vysvěcení, je to příběh, který se nedá vysvětlit
ani pochopit světskou logikou úspěchu a kariéry. Je to opakování příběhu učedníků, kteří
„opustili všechno a šli za ním“. V evangeliu můžeme číst: Ježíš na ně pohlédl s láskou a řekl
jen: „Pojď za mnou“. A oni nechali všeho a šli za ním do nejistoty a do neznámé budoucnosti,
protože jejich jistotou byl Pán. Důležité však je prožívat svůj kněžský život pevně zakotvený
ve společenství církve, vedeném nástupci apoštolů, protože církev se svými pastýři je
viditelným znamením Kristovy přítomnosti ve světě. Hodně záleží na tom, k jakému faráři
přijde na začátku své kněžské dráhy a jestli najde kněžské společenství, ve kterém by našel své
zázemí.
Otče Jiří, děkujeme za rozhovor
www.biskupstvi.cz