Po Karlu Satoriovi (1990-1992), Jiřím Mikuláškovi (1992-2019) a biskupovi Pavlu Konzbulovi (2019-2022) se R.D. Mgr. Pavel Kafka stává v porevoluční době čtvrtým generálním vikářem brněnské diecéze. Dva dny před nástupem do nové funkce jsme ho požádali o krátký rozhovor.
Otče Pavle, co vnímáte jako hlavní úkol generálního vikáře?
Především pomáhat realizovat pastorační priority diecézního biskupa. Nově jmenovaný biskup Pavel s humorem sobě vlastním říká: „Spokojený farář, náš cíl!“ a na tomto úkolu bych rád spolupracoval, protože spokojený farář má obvykle i spokojenou farnost. K dosažení tohoto cíle má generální vikář přispět především službou koordinace a objevováním charismat v diecézi a to nejenom u kněží, ale i u laiků. Touhu po dobrém a smysluplném fungování farností jsem také silně vnímal z výstupů jednotlivých synodálních skupinek naší diecéze. Osobně považuji za výstižné a inspirativní motto, které shrnuje výstupy synodálního procesu brněnské diecéze: „Jaké budou naše farnosti, taková bude naše církev“.
Co považujete pro službu generálního vikáře za nejpotřebnější?
Jmenoval bych tři věci. Především dar věci moudře řídit. Svatý Pavel v listě do Korintu nositele tohoto daru nazývá výstižným řeckým slovem „kybernetes“. Za druhé vnímám jako potřebné obklopit se týmem spolupracovníků, zvláště z řad laiků a profesních odborníků, protože kněžské svěcení nic nemění na tom, že v mnoha věcech zůstávám naprostým laikem. Avšak za nejpotřebnější považuji dar lásky, je to nejvyšší charisma, které - jak říká již zmiňovaný sv. Pavel - nejvíce buduje společenství. Žijeme ve vztazích a o ty je třeba pečovat. V duchu svatého Dona Boska platí, že: „Vést může jen ten, kdo udržuje vztah“.
Na co se ve své nové službě nejvíc těšíte?
Jsem dvaadvacet let knězem a vždy jsem měl největší radost z toho, že jsem mohl společně se všemi farníky, ministranty, lektory, pastorační a ekonomickou radou a dalšími spolupracovníky přispět k růstu Božího království (nebo mu aspoň moc nepřekážet) v místě, kde jsem právě působil. Proto se asi nejvíce těším na společné hledání cest a způsobů, které povedou k naplňování poslání církve, což je posvěcovat, učit a sloužit.
Co vás čeká v nejbližších dnech?
Úplně v těch nejbližších dnech bych chtěl společně s mikulovským proboštem P. Pavlem Pacnerem dojet na kole od brněnské katedrály do italského Milána na hrob sv. Karla Boromejského. Myslím, že jeho nebeská podpora by se mi mohla hodit, zvláště v dalších dnech, kdy bych chtěl postupně navštěvovat kněze a farnosti, abych jim mohl naslouchat a ještě hlouběji poznávat realitu života v každém místě diecéze.
Stejně jako otec biskup Konzbul, i Vaším patronem je svatý apoštol Pavel, jeden z patronů brněnské diecéze. Čím vás nejvíc oslovuje?
Svatého Pavla vystihují tři slova: „Apoštol Ježíše Krista“. Pavel je především uchvácen Kristem, zcela mu patří a je jeho důvěrným osobním přítelem. To je mi velmi blízké, stejně tak jako z toho plynoucí skutečnost, že Pavel je Ježíšovým apoštolem, kterému Ježíš důvěřuje a svěřil mu, aby jednal v jeho jménu.
Navíc mi přijde velmi aktuální Pavlovo pojetí apoštolské služby, vyjádřené slovy: „Kristus mne neposlal křtít, ale hlásat“. Vnímám to jako inspiraci, abychom se nespokojili pouze s fungující svátostnou pastorací a zajištěním „duchovní správy“, ale abychom byli především hlasateli evangelia. Dovolím si malou paralelu. V době pandemie jsme sledovali reprodukční číslo R, které určovalo intenzitu nákazy virem, a přáli jsme si, aby bylo menší než 1 a nákaza ustala. Na přímluvu svatého Pavla, bych moc přál naší diecézi, aby radost z evangelia „nakazila“ co nejvíce lidí a pomyslné reprodukční číslo R naší diecéze bylo vždy větší než jedna. Proto mám také velmi rád programovou encykliku papeže Františka Evangelii gaudium, která varuje před poraženeckou náladou ve stále se zmenšujícím hloučku věřících a naopak probouzí radost z evangelia, která je sama o sobě nakažlivá.
www.biskupstvi.cz