Zelený čtvrtek
Je prvním dnem tzv. velikonočního tridua. Křesťané po celém světě si v tento den připomínají ustanovení poslední večeře. Dopoledne se v každé diecézi scházejí kněží v katedrále kolem svého biskupa a obnovují kněžské sliby. Koná se jediná mše svatá. Biskup světí posvátný olej tzv. křižmo, dále olej nemocných a olej katechumenů. Večer se pak konají jednotlivé mše svaté, při kterých je slavena památka poslední večeře, kdy sám Pán Ježíš ustanovil svátost eucharistie. Na zelený čtvrtek si připomínáme tedy ustanovení dvou svátostí, kněžství a eucharistie. Nedílnou součástí obřadů je i mytí nohou. Toto mytí nohou připomíná příběh z Janova evangelia, kdy Pán Ježíš myje nohy učedníkům a vysvětluje jim přitom význam služebné lásky. Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: “ Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu. Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem Vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, aby jste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ Před zpěvem „sláva na výsostech“ se rozezní všechny kostelní zvony, které pak utichají. Říká se, že zvony odletěly do Říma. Znovu se pak rozezní až na Bílou sobotu při vigilii vzkříšení. Zvony jsou nahrazeny klepáči a řehtačkami. Po mši svaté se odhalí oltáře a věřící rozjímají a modlí se u svatostánků, což symbolizuje bdění Pána Ježíše v Getsemanské zahradě.
Název Zelený čtvrtek nemá kupodivu nic společného se zelenou barvou, ani se špenátem, který je v našich končinách tradičním jídlem, patřícím k tomuto dni, ale vznikl přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek).
K Zelenému čtvrtku se také vztahovaly různé lidové zvyky: V době, kdy zvony zvonily naposledy, se má cinkat penězi, aby se držely peníze, nebo paličkou o hmoždíř, aby stavení opustil hmyz a myši. Hospodyně vstávaly velmi časně, aby ještě před rozbřeskem vymetly celý dům. Smetí se mělo odnést za humna, aby se v domě nedržely blechy. Kdo sní před východem slunce pečivo namazané medem, je chráněný před uštknutím hadů a před žihadly vos. Hospodář hodil kousek chleba s medem do studně - to aby měla dobrou vodu. Stejný kousek se dával též dobytku, aby byl chráněn od všeho jedovatého. Jedlo se zvláštní pečivo - Jidáše. Většinou mělo tvar nejrůznějších točenic, které symbolizovaly provaz, na kterém se oběsil Jidáš.
Velký pátek
Je druhým dnem tzv. velikonočního tridua. Křesťané po celém světě si v tento den připomínají umučení Krista Pána na kříži. Je to jediný den v roce, kdy se neslouží mše svatá. Ve tři hodiny odpoledne se většinou konají pobožnosti křížové cesty a večer se věřící schází k tzv. velkopátečním obřadům. Obřady mají tři části:
-bohoslužba slova
-uctívání svatého kříže
-svaté přijímání
Obřady na Velký pátek začínají v tichosti, kněz leží před oltářem a modlí se. Při bohoslužbě slova se čte např. z Izajáše (překrásná 53.kapitola, někdy označovaná jako evangelium Starého zákona), list Filipanům, dále jsou předčítány (u nás v kostele zpívány) pašije z Janova evangelia. Bohoslužba slova končí přímluvami.
Druhá část velkopátečních obřadů začíná odhalováním svatého kříže. Toto odhalování doprovází zpěv „Hle kříž, na kterém umřel Spasitel světa“ a lidé odpovídají „klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste.“ Po odhalení věřící jednotlivě přistupují ke svatému kříži a uctívají jej pokleknutím.
Poslední částí je svaté přijímání. Eucharistie se na Velký pátek uděluje až od roku 1955. Udělují se hostie proměněné při mši svaté na Zelený čtvrtek. Po skončení obřadů se věřící tiše rozcházejí domů, kde rozjímají nad utrpením Páně. Liturgická barva Velkého pátku je červená, výzdoba kostelů je chudá, oltář bez květin, bez plátna, písně bez doprovodu varhan.
Velký pátek je dnem přísného postu. Přísným postem se rozumí úplný půst od masa (s výjimkou ryb) a půst újmy tj. najíst se do sytosti pouze jednou denně, ostatní dávky jídla pak krátit. Přísný půst jsou povinni zachovávat dospělí od 18. do 59. roku života. Mladší lidé (14-18 let) se mají zříci masitých pokrmů, nejsou vázání půstem újmy. Dále pak od půstu újmy osvobozují nemoc, těžká tělesná práce nebo jiný závažný důvod.
K Velkému pátku se také vztahuje spousta lidových zvyků. Na Velký pátek se lidé chodili mýt do potoka, aby se jim vyhýbaly choroby. Chlapci se potápěli a snažili se ústy uchopit ze dna vody kamínek, který pak hodili levačkou za hlavu - pak je nebolely zuby. Textilníci předli pašijové nitě, těmi udělali několik stehů, které pak rodinu chránily před uhranutím a zlými duchy. Košile ušitá pašijovými nitěmi chránila před bleskem. Nesmělo se prát prádlo, nesmělo se nic půjčovat. Nesmělo se pracovat v sadu, ani na poli, aby se nehýbalo se zemí. Po dědinách chodí děti s řechtačkami, které nahrazují zvonění zvonů.
Bílá sobota
Bílá sobota je posledním dnem velikonočního tridua, dnem, kdy křesťané v tichosti rozjímají nad utrpením a smrtí Krista Pána. V tichosti a s nadějí se připravují na slavnou vigilii vzkříšení. Pokračuje půst z předchozího dne, ale už není přísný. Večer se západem slunce se začíná slavit velikonoční vigilie. Večerní slavení vychází z židovských tradic, kdy den nebyl jako u nás ohraničen půlnocí, ale vždy začínal a končil se západem slunce. Proto také vigilie začíná v tento čas. Je to jedna z nejslavnějších a také nejkrásnějších mší svatých celého církevního roku, kterou vstupujeme do velikonoční doby.
Obřady Bílé soboty mají čtyři části:
První částí je slavnost velikonoční svíce. Tato část se odehrává před kostelem, kde je zapálen oheň. Kněz žehná oheň. Poté vrývá do velikonoční svíce zvané paškál kříž a přitom říká: "Kristus včera i dnes, začátek i konec." Nad křížem vyryje první a pod křížem poslední písmeno řecké abecedy a říká: "alfa i omega". Potom píše na svíci mezi ramena kříže jednotlivé číslice letopočtu aktuálního roku a říká: "Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků. Amen." Na konec ramen kříže a do jejich průsečíku zasadí pět kadidlových zrn a uzavře je červeným voskovým hřebem se slovy: "Pro své slavné (1) svaté rány (2) kéž nás chrání (3) a zachrání (4) Kristus Pán ukřižovaný (5)." Pak kněz velikonoční svíci zapálí od ohně a říká: "Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění." Potom jáhen pozvedne svící a zazpívá „Světlo Kristovo“, věřící odpovídají „Sláva Tobě Pane“ a jde se průvodem do potemnělého kostela. Zpěv se opakuje u vchodu kostela a potřetí a naposled před oltářem. Ministranti následně od zapáleného paškálu zapálí svíčky ostatním věřícím a rozsvítí se i světla v kostele. Paškál je postaven na svícen u oltáře, kde je okouřen kadidlem. Následuje překrásný chvalozpěv Exultet.
Druhou částí je bohoslužba slova, která bývá delší než při „běžných“ mších svatých. Čte se až devět čtení, z toho většina ze Starého zákona. Obsahem starozákonních čtení je stvoření světa, průchod izraelitů Rudým mořem a další významné události z dějin vyvoleného národa. Po každém čtení následuje žalm a po posledním čtení ze Starého zákona se rozsvěcí oltářní svíce a zpívá se Gloria, přičemž po dvoudenní odmlce opět zazní varhany a začnou vyzvánět kostelní zvony. Po čtení z Nového zákona (z listu Římanům) všichni povstanou a zazní Aleluja. Poté následuje čtení evangelia a kázání.
Třetí částí obřadů Bílé soboty je tzv. křestní bohoslužba. Pokud jsou přítomni katechumeni, kteří budou pokřtění (dospělí jsou zároveň biřmování), tak předstoupí a jsou představeni církevní obci. Následují litanie ke všem svatým. Po skončení litanií se světí křestní voda do niž je třikrát ponořen paškál. Kněz při tom říká: “Ať skrze tvého Syna sestoupí do tohoto křestního pramene síla Ducha svatého." Následuje zřeknutí se satana a vyznání víry, potom vlastní křest. Během slavnosti velikonoční noci probíhá také obnova křestního slibu věřících, kteří byli pokřtěni již dříve. Obnova spočívá ve zřeknutí se zlého ducha a v křestním vyznání víry, které věřící říkají buď společně s křtěnci, anebo pokud není nikdo křtěn, po svěcení velikonoční vody. Poté kněz pokropí věřící svěcenou vodou, což je stará forma připomínky křtu.
Čtvrtou a poslední částí obřadů je bohoslužba oběti. Ta již probíhá jako při „běžných“ mších svatých. Liturgickou barvou posledního dne velikonočního tridua je bíla. Odtud je i název tohoto dne Bílá sobota.
S Bílou sobotou je vedle „hrkání po dědinách“ spojeno také velké množství pranostik a lidových rčení jako např.: Prší-li v noci na Bílou sobotu, bude málo třešní. Když prší do božího hrobu, bude žíznivý rok. Jestli před Velikou nocí ten den aneb v Bílou sobotu prší, bude hojně pršet mezi Velikou nocí a svatým Duchem.