Když jsme vyšli z krytu, zpozoroval jsem, že se ztratil můj talár. Udivilo mne to tím více, že ostatní věci zůstaly nedotčeny, přestože v mém pokoji byli ubytováni němečtí vojáci. Zatímco jsem uspořádával své věci (pan děkan byl ještě v krytu), přišel sovětský voják, a když zjistil, že jsem pop, okamžitě nařídil: „Choď osjem km nazad.“ Poněvadž se nedal uprosit, tak jsem šel. Ovšem nejbližší mezírkou a humny jsem se vrátil. Zastihl mne jiný vojín a výzvu opakoval. Celá scéna se opakovala k mému velkému podivu ještě potřetí. Abych toho vojína mongolského typu (Malinovského armáda) uchlácholil, vytáhl jsem sklenici slivovice. Ochotně po ní sáhl. Když jsem vyzkoušel, že není jedovatá, přiložil si ji ke rtům a byla radost se dívat, jak mu chutnala. Nakonec ani tato akce nepomohla, poněvadž závěr zněl: „Choď 8 km nazad.“ Když zjistil, že pan děkan, který se právě vrátil z krytu, je také pop, rozšířil rozkaz i na něj: „Choď tóže.“
Vzali jsme tedy proviant a vyšli jsme. Nevěděli jsme však proč a kam. Kolem už nás míjely zástupy z Horní ulice, kteří byli vyhnáni také „8 km nazad.“ Procházeli jsme Brodačskou ulicí, která byla v plamenech. Když jsme přešli přes potůček, který teče od Nové Vsi, všimli jsme si, že před námi jsou kozácké hlídky, které třídí lidi: muže posílali směrem k Nové Vsi, starce a ženy propouštěli rovno vpřed. I když v nás byla malá dušička, přece nás rozveselila malá příhoda. Pan děkan sledoval pohledem transport mužů, kteří se ubírali směrem k Nové Vsi: „Prosím vás, co je to tam? Jako napoleonský voják v bílých kalhotech?“ Usmáli jsme se a vysvětlili jsme mu to. Byl to adjunkt velkostatku, který se už nemohl dočkat osvoboditelů. Když přišli, byl mezi prvními, kdo je vítal. Oblékl si na uvítanou nové šaty. A právě ty rajtky padly jednomu důstojníkovi do očí: „Davaj brjuky!“ křikl na něho. Poněvadž tomu nerozuměl, bývalí ruští zajatci mu to vysvětlili: „Máš dát panu plukovníkovi své kalhoty.“ Tak nyní šel bez horních rajtek až do Velkých Pavlovic. Byl vyléčen.
(z farní kroniky)