Jan XXII., vlastním jménem Angelo Giuseppe Roncalli, se narodil 25. listopadu 1881 v italském městečku Sotto il Monte v provincii Bergamo jako čtvrté ze třinácti dětí. Otec Giovanni Battista a matka Marianna rozená Mazzola byli chudí, ale zbožní lidé a k pokoře a zbožnosti vedli také všechny svoje děti. Pravidlem byla modlitba a účast na ranní bohoslužbě.
Nadaný Jan studoval nejprve gymnázium v Celaně, později v Bergamu, V roce 1901 vstoupil do římského semináře svatého Apolináře. Získal doktorát z teologie, docenturu z církevní dějin. 10. srpna 1904 byl vysvěcen na kněze. Pracoval jako sekretář biskupa v Bergamu.
Během první světové války působil jako církevní kaplan a ošetřovatel v různých lazaretech. Hrůzy války zažil přímo na frontové linii u Piavy. Působil také mezi vojáky postiženými tuberkulózou, přičemž se sám vystavoval riziku nákazy a smrti. Po válce nastoupil jako spirituál v Bergamu a od roku 1921 působil také v kongregaci s názvem Propaganda fidei neboli Společenství pro šíření víry. V roce 1925 vysvětil papež Pius XI. Jana na biskupa. Stal se titulárním biskupem aeropolským.
Jeho další kroky vedly do diplomatických služeb. Nejprve působil jako apoštolský vyslanec v Bulharsku. Tato mise v převážně pravoslavné zemi nebyla nikterak jednoduchá. Roncalli však dokázal navázat přátelské vztahy jak s představiteli pravoslaví, tak s bulharským králem Borisem III. a jeho rodinou. V letech 1935-1944 působil jako apoštolský legát v Turecku a Řecku. Během této mise pomáhal v získávání humanitární pomoci pro Řecko, v Turecku pak dokázal zabránit ve vydání několika stovek židovských uprchlíků zpět do Německa, čímž jim vlastně zachránil život. V roce 1944 byl svatý Jan jmenován nunciem v Paříži. Zde se mu podařilo urovnat roztržku mezi Francii a Svatým stolcem. Francie požadovala odvolání 33 údajně kolaborujících biskupů, nakonec byli odvolání pouze 3 skutečně kolaborující. Ve Francii také projevoval svoje pastorační úsilí při návštěvách mnoha diecézí.
Při poslední konzistoři svolané papežem Piem XII byl Jan XIII., tehdy ještě biskup Roncalli, jmenován kardinálem a krátce nato také patriarchou benátským. Zde uvažoval o sepsání životopisu svatého Karla Boromejského a předpokládal, že v Benátkách dožije.
9.řijna 1958 zemřel papež Pius XII. Konkláve bylo svoláno na 25.řijna. Hned na začátku se ukázalo, že najít nástupce takové osobnosti jakou byl zesnulý papež nebude vůbec jednoduché. Mezi favority na zvolení tzv. „papabilli“ patřili kardinálové Ottaviani, Dalla Cosa a Siri. 28.řijna byl však nečekaně zvolen sedmasedmdesátiletý benátský patriarcha Angelo Roncalli. Vzhledem k jeho věku to měl být pouze krátký, „přechodný“ pontifikát, který měl posloužit k přeskupení sil v kardinálském kolegiu a k tomu, aby později bylo možné najít vhodnou osobu s výhledem na delší pontifikát. Roncalli si zvolil jméno Jan XXIII. Toto již dříve nosil vzdoropapež, námořní lupič, nechvalně proslulý Baldasarre Cossa, který byl sesazen na kostnickém koncilu.
Ve svém inauguračním projevu ze 4. listopadu 1958 zdůraznil Jan XXIII. stěžejní bod svého pontifikátu, jimž měla být pastorace. Mimo jiné uvedl: „Co nám především leží na srdci, je ukázat se celému světu jako pastýř. Všechny ostatní přednosti – věda, obratnost, diplomatický takt, organizační talent – mají jen malý význam. Ustupují do pozadí před horlivostí dobrého pastýře, který je podle slov Páně připraven přinést i nejtěžší oběť.“ Nezůstal pouze u slov, ale svoje pastorační úmysly realizoval návštěvami kostelů, seminářů, nemocnic, věznic.
Do historie však Jan XXIII. vešel především jako papež, který svolal koncil, jehož hlavním cílem byla snaha otevřít církev modernímu světu, vést s ním dialog, snažit se ho pochopit. Aggiornamentto, zesoučasnění, přiblížení se církve modernímu světu. To bylo hlavním motem koncilu, který se stal jedním z průlomových v dějinách celé církve. Národní jazyk v liturgii a její reforma, snaha o sblížení mezi všemi křesťany, sblížení s věřícími židovského vyznání, to byly vskutku radikální změny, které nastolil tento koncil, označovaný jako II.Vatikánský. Na koncilu nebylo přijaté jediné dogma. Stejně jako pontifikát Jana XXIII., tak i tento koncil lze bez nadsázky označit jako pastorační.
Jan XXIII. se angažoval také na poli mezinárodní politiky. Především ho tížily závody v nukleárním zbrojení. V rozhlasovém projevu se obracel na obě strany, vyzýval je k odzbrojení a vzájemnému dialogu. Snažil se také navázat kontakt se státy východního bloku, především s komunistickým Ruskem. Ve své encyklice Mater et magistra zdůrazňoval nutnost kontaktu s lidmi na druhé straně železné opony. Přiklonění se bezvýhradně k jedné straně a zavrhnutí druhé označil za omyl. Tyto papežovi aktivity byly motivovány především snahou o zachování míru ve světě. Německý kancléř Adenauer označil papeže za politický naivního. Když na podzim roku 1962 vypukla kubánská krize, apeloval papež na prezidenty jaderných supervelmocí, aby nerozpoutali jaderný konflikt. Oběma zaslal část tzv. Fatimského poselství, které varovalo před katastrofami 20. století. Nevíme, jaký vliv měla papežova intervence, ale Rusové stáhli lodě vezoucí rakety na Kubu a Američané neprovedli invazi na Kubu a za několik měsíců stáhli svoje rakety z Turecka. Hrozící jaderný konflikt byl zažehnán. Papež pak napsal svoji poslední, osmou encykliku Pacem in terris, ve které apeloval především na hledání mírového soužití na světě.
Koncem roku 1962 se začal zdravotní stav Jana XXIII. výrazně zhoršovat. V květnu následujícího roku již byl papež trvale upoután na lůžko a osobní lékař konstatoval, že již není naděje na uzdravení. 3. června 1963 Jan XXIII. zemřel.
Ačkoliv měl být pouze „přechodným“ papežem, jeho pontifikát trval necelých pět let, uskutečnil reformy, které ohromným způsobem ovlivnily celou církev. A nejen to.
Jan XXIII. dokázal polidštit papežský úřad a přiblížit ho obyčejnému člověku. Byl také znám svou nekonvenčností a smyslem pro humor i jeho ranní modlitba, kterou sám složil, obsahuje prosbu o „jiskřičku humoru“.
První snahy o blahořečení Jana XXIII. se začaly objevovat již v roce 1965. Nakonec byl blahořečen v září 2000 a svatořečen pak 27. dubna 2014 spolu s papežem Janem Pavlem II.
Připomínka tohoto světce připadá v církevním kalendáři na 11. říjen.