Příběh svatého Onufria nás zavádí do Afriky ve 4. století po Kristu. Toto jméno by se dalo přeložit jako „neustále, trvale, dobrý,“ někdy zase “trvale šťastný.“ V arabštině je to potom Abu Nufar, což se překládá jako „býložravec,“ a to svědčí o tom, že světec byl vegetariánem. Onufrius byl podle tradice synem etiopského prince. Protože toužil po životě s Bohem a po samotě, zřekl se všech výhod, dědictví, i následnictví, a odchází do pouště, kde žil jako poustevník 60 let. Chtěl radikálně následovat proroka Eliáše a svatého Jana Křtitele. Legenda praví, že se živil pouze kořínky a bylinami, a sám anděl mu pravidelně nosil eucharistii. Krátce před smrtí ho navštívil Pafnutius, který s ním rozmlouval o jeho životě, a který ho také potom pohřbil. První setkání se svatým poustevníkem bylo pro Pafnutia nesmírně náročné, protože ho vylekal poustevníkův zjev. Muž neměl nic na sobě, a byl „oblečen“ do svých dlouhých vlasů, které nahrazovaly jeho šaty. Když ho uviděl poprvé, bál se, že se jedná o divoké zvíře, a rychle odběhl. Uslyšel ale hlas světce: „Neboj, jsem člověk stejně jako ty.“ Díky Pafnutiovi se potom zprávy o svatém poustevníkovi šíří dál, do Evropy se zprávy o něm dostávají potom především zásluhou křižáků. Tradice praví, že král Jindřich si dokonce přivezl na svůj hrad v roce 1172 do Mnichova světcovu lebku, kde byla uložena v kapli sv. Vavřince. Ve svatovítské katedrále v Praze se údajně uchovává také palec sv. Onufria. Svátek má 12. června a je patronem Mnichova. Znázorňuje se jako muž s dlouhými vlasy a hustou srstí. Někdy s eucharistií nebo také s andělem. Jindy zase mívá i jakousi bederní roušku z listí. Asi nejznámější vyobrazení sv. Onufria bychom u nás našli u Kuksu od Matyáše Brauna. Pochází někdy z doby po roce 1720. Asi nejznámější obraz světce pochází od španělského malíře Ribery. Je z roku 1637 a nachází se v Ermitáži.