Evangelium druhé neděle adventní nás zavádí za Janem Křtitelem na poušť.
Na poušti roste jeden zvláštní druh keře, který i v tomto nepřátelském a nehostinném prostředí dokáže přežít. Tento keř se totiž naučil zvláštním způsobem žít s minimálním množstvím vody. Když nastane období sucha, jiné rostlinstvo rychle zvadne, ale tento keř odumírá po částech. Když se nedostaví déšť, uzavře se třeba polovina keře a zbytek je schopen využít jakékoliv množství vláhy, které najde. A potom, když sucho trvá dál, uzavře keř další své části, až nakonec zbude jen malá lodyha čekající na déšť. A až déšť přijde, lusky se semeny, která na lodyze rostou, puknou a vyšlou nový život, který znovu padne do pustiny.
Podobně je tomu i u lidí. Někdy se lidem stává, že víra, naděje i láska vyschly, oni visí na vlásku a modlí se, aby opět přišel déšť. Takto vyschlé se mohou cítit malé děti, ale i dospělí či staří lidé. Takto suše může ale například vypadat i manželství, které se zdá jakoby bez života. Všechno je prostě suché a život chybí.
Jedna holčička přinesla domů fotografii své třídy. Tatínek byl psycholog a na té fotografii ho upoutala jedna dívka. Na první pohled trpěla velkou nadváhou, neměla ani hezkou tvář, ale usmívala se zpoza tlustých brýlí. Tatínek poprosil svoji dcerku, aby mu pověděla něco víc o této své spolužačce. Jak se ukázalo, měla moc málo přátel a ve třídě vedle ní nikdo nechtěl sedět. Ve sportu nevynikala, a když si kapitáni rozdělovali družstva, tak ona vždycky zůstala až na konec. A pokud jde o školní znalosti, tak byla i ve vědomostech poslední. Tato dívka se musela cítit právě jako ten suchý keř, který čeká na déšť. Někdy stačí moc málo, aby přišel déšť – stačí jedno vlídné slovo, pochvala nebo povzbuzení a keř se začíná zelenat.
Když nepomůžou lidé, je tu ještě Hospodin. Vyprávěl jeden kněz, jak měl duchovní obnovu pro manžele a jak mimo jiné vyprávěl o tom, jak velkou cenu máme pro Boha, jak si nás Bůh váží a jak nás má rád, že prostě pro něho máme obrovskou hodnotu. Po přednášce za ním přišla jedna paní a povídá mu: „Pane faráři, dnešní den byl pro mě jeden z nejdůležitějších okamžiků mého života. Čtyřicet let žiju s člověkem, který mi dává najevo, že jsem nula, ale vy jste mi řekl, že v Božích očích mám hodnotu. Vůbec nevíte, jak to pro mě bylo důležité.“ Stačilo málo a keř se zazelenal.
Možná se někdo také cítí jako takový suchý keř. Ale Bůh nám slibuje, že poušť se zazelená, step znovu vykvete. To se stalo o prvních Vánocích, to se děje ale i dodnes v lidských životech.
