Myslím, že je samozřejmé a logické, že rodiče chtějí dát dětem to nejlepší. Dávají jim to nejlepší vzdělání, investují do nich, platí jim hodiny hry na klavír, kroužky, sportovní zájmy. Když jsou děti malé, nemohou ještě s rodiči prodiskutovat mnohá svá rozhodnutí, a tak se musí rozhodnout za ně. A dělají to, o čem jsou přesvědčeni, že to je pro jejich děti dobré.
A ten největší dar, který mohou dát rodiče dětem, je dar křtu. Až se děti stanou dospělými, záleží už na nich, co udělají s tímto darem. Pokud se v dospělosti rozhodnou opustit víru, je to jejich volba a jejich rozhodnutí. Na člověku potom záleží, jestli přijme nebo nepřijme dary od svých rodičů. Křest tedy není vnucením daru, ani nucením křesťanské víry. Je to nabídka daru, který dospělý člověk může přijmout nebo odmítnout.
Samozřejmě, že je velký rozdíl mezi tím, když člověk je pouze pokřtěn, nebo když ze křtu skutečně žije, a když vědomě žije svůj křest. A nám jde o to, abychom nebyli pouze pokřtění, ale abychom ze křtu žili. A to je něco, co někdy vyžaduje čas. Někdy to skutečně člověku nějaký čas trvá, než pochopí, že nestačí být pouze pokřtěn, a než pochopí, co to znamená být křesťanem.
Může nám pomoci taková povídka o chlapci, který byl princem, ale jako malé dítě byl unesen a vychováván ve velice chudých podmínkách. Dokonce ani nevěděl, že je princ, protože byl ještě velmi malý a neměl z těchto věcí rozum. Časem ale vyrostl a dověděl se, že je skutečným princem. Rychle se proto vydal na cesty, vrátil se do svého paláce a znovu zde začíná žít jako princ. On tím princem byl sice už předtím, ale nevěděl o tom. A tak je tomu někdy i s lidmi, kteří jsou pokřtění, ale buď o tom vůbec neví, nebo na to už dávno zapomněli. Ale je možné, aby si opět po létech vzpomněli na to, kým skutečně jsou a začali žít život Božích synů.
Jde tedy o to, vědomě žít svůj křest. A kdybych měl použít ještě jedno přirovnání o tom, že někdy to člověku trvá delší dobu, než pochopí, o co jde v duchovním životě, tak mě napadá přirovnání k malému semínku. Odborníci na semínka bambusu říkají, že některá semínka jsou v zemi uložená třeba i pět let a vůbec nic se s nimi neděje. Až najednou po tolika letech semínko vzklíčí a jakmile vzklíčí, tak za den vyroste až o 90 cm. Až po létech se stane obrovská změna. Tak je tomu někdy i se křtem člověka. Někdy to nějaký čas trvá, než člověk pochopí, kým skutečně je.
Vzpomínám si na příběh jednoho muže, který jsem kdysi slyšel, a kterému to také trvalo pět let, než pochopil, o co v životě jde. Tento muž pil, a pil hodně. Pil pět let, až jednou opilý usnul na kolejích. Vlak mu přejel nohy a on se ocitl na vozíčku. Jenže tato událost byla pro něho okamžikem jeho znovuzrození. Tento muž je dnes pastorem jednoho poměrně velkého společenství. Pastor na vozíčku.
Jeden spisovatel, jmenuje se George MacDonald, vždy rád psal o princeznách a princích. Jednou se ho kdosi ptal, proč stále píše o tomto tématu. Proč právě princové a princezny. Spisovatel odpověděl: „Protože každé děvčátko je princezna, a každý chlapec je princ.“ Dotyčný byl z takové odpovědi zmatený, a tak žádal vysvětlení. MacDonald to vysvětlil. Dodal, že přece každá lidská bytost je díky křtu dcerou nebo synem Krále. Krále s velkým „K“.
A teď jde o to, žít vědomě svůj křest. Být si vědomý toho, že jsme synové a dcery našeho Krále.
