Známý duchovní autor Max Lucado píše v jedné své knize o tom, jak se svým tatínkem jednoho vyrazili na ryby v jedné malé loďce. Plavba začala skvěle, byl nádherný den. Pak se počasí ale pokazilo a netrvalo to dlouho a loďka vzdorovala bouři. Kolem tatínka a jeho synka se převalovaly vlny. Pobřeží se jim ztratilo z dohledu, mlha byl čím dál tím víc neproniknutelná a posádce najednou šlo o život. Maxovi mohlo být asi tak 9 let, byl to ještě malý kluk. Loďka mohla mít asi tak 3 metry. Vlny byly tak obrovské, že pro ně nebyl problém loďku převrátit a potopit. Obloha hřměla, mraky se valily a nebe křižoval jeden blesk za druhým.
Tatínek stál u kormidla, tvář obrácenou proti větru a snažil se dostat k pobřeží. Chlapec se díval, jak tatínek drží kormidlo. Vlny si pohrávaly s loďkou a pohazovaly s ní nahoru a dolů. Oba byli už úplně promočení. Chlapec nadarmo hledal pobřeží, které zakryla mlha. Hledal slunce, ale to se dávno schovalo do mraků. Hledal další loďky, ale nikde nikdo. Jediné, co bylo vidět, byly vlny. Chlapec byl vyděšený. Jenom jedna věc mu dodávala klid – pohled na tatínkův obličej. Tatínek upíral svůj pohled dopředu, do bouře, košile se mu lepila k tělu. Chlapec v té chvíli udělal jenom jedno rozhodnutí. Přestal se dívat na bouřku a díval se už jenom na svého otce. Dívat se na tatínka ho uklidňovalo, a tak se díval už jenom na něho.
Bůh po nás chce, abychom udělali totéž. Chce, abychom svůj pohled upřeli na něj. Co se stalo s Petrem, když šel po vodě a díval se na Ježíše? Mohl jít. Jakmile se ale začal dívat na vlny a na bouřku, dostal strach a začal se topit. A v tomto strachu Petr volá Ježíše a podává mu svoji ruku. A co dělá Ježíš? Zachraňuje!
Vzpomínám si na příběh jedné ženy, která přijala svátost smíření po dvaceti letech. Jejím problémem byl právě velký strach. Tato žena se v mládí dopustila závažného hříchu. Hned se rozhodla, že se z něho vyzpovídá, ale dostala takový strach, že od zpovědnice utekla. Proto si usmyslela, že vykoná pouť na jedno z poutních míst a tam odevzdá Pánu svůj hřích. Už byla na řadě, když opět přišel strach a ona zase od zpovědnice utekla. Tak to dělala dvacet let! Každý rok jela na pouť, čekala v řadě na svátost smíření a když na ni přišla řada, tak utekla. Tato žena musela moc trpět. Když jsem ji potom zpovídal, tak jsem jí blahopřál ke statečnosti. K tomu, že konečně dostala sílu prolomit tento strach. A tak jsme společně prožívali velkou radost. Přišel ten čas, kdy žena nevěděla kudy kam. To byla chvíle milosti, kdy konečně zavolala: “Pane, zachraň mě!“ A Ježíš natáhl svoji ruku plnou Božího milosrdenství.
