V dnešním evangeliu Ježíš říká: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima.“ To je skutečně náročné téma. Napomenutí bratra! V této větě je pro nás několik důležitých skutečností. Ten, koho chci napomínat, musí být můj bratr. Samozřejmě se tím myslí především bratr či sestra duchovní. Je to někdo, kde věří v Ježíše, kdo má Kristova Ducha! Např. tady v kostele jsme si navzájem bratry a sestrami. Musí to být můj bratr – to je první podmínka. Další podmínka – mám napomínat, když ten bratr zhřeší. Tedy tehdy, když jde o vážnou věc, především když jde o duši toho člověka a o jeho spásu. Toto Boží slovo nemluví o napomínání kvůli hloupostem. A samozřejmě nesmíme zapomenout ještě na jednu moc důležitou věc a sice, abychom napomínali s láskou.
Můžeme se podívat do jedné mladé rodiny. Manželům budeme třeba říkat Jana a Jiří. Paní Jana nastoupila na nové místo. Chodit do práce, k tomu se starat o dvě malé děti, to není vůbec jednoduché. Jana začala mít pocit, že její muž ji v tom nechává samotnou. Měla pocit, že chod domácnosti a všechno kolem spočívá jenom na ní. Zdálo se jí, že to není fér, když její manžel všechno nechává jenom na ní. Chtěla, aby se také víc přičinil a pomohl jí alespoň trochu s chodem domácnosti. Trvalo to tři měsíce, než se rozhodla, že se svým mužem promluví a že ho jemně napomene.
A tak jednou po večeři zůstali spolu u stolu a Jana začala mluvit. Mluvila o tom, jak ji trápí to, že ji Jiří nechává ve všem samotnou, že by se přece jenom měl trochu víc podílet také na chodu domácnosti. Postupně začala Jana gestikulovat rukama a začala mluvit čím dál tím rychleji. Její dobře myšlené napomenutí se změnilo v celou řadu výčitek. Samozřejmě, že Jiří, který dosud naslouchal, se začal bránit: „Zase přeháníš. Ty že děláš všechno a já nic? Kdo v této rodině vlastně vydělává většinu peněz?“ A byl konec. Jana propukla v pláč a Jiří, který to už nedokázal vydržet, se vyřítil z místnosti a práskl dveřmi. Jana zůstala sama u stolu a plakala nad tím, jak je to všechno nespravedlivé. Jaké chyby se Jana dopustila? Především nedokázala ovládnout své emoce. Jestli člověk při napomínání nezvládne emoce, ten druhý to bude vnímat jako útok na svoji osobu. Jde tedy o to, napomínat s láskou.
Připomenu ještě jiný manželský pár, který má takový svůj rituál. Je to způsob, který praktikují společně už několik desetiletí, a který se jim osvědčuje. Je to způsob, kdy se oba dokážou jemně a decentně napomínat. Jednou za čas si vyjdou tito manželé na společnou procházku. Na této procházce řekne každý tři věci, které mu na jednání toho druhého vadí, a které by rád viděl jako změněné. Ten, kdo naslouchá, nesmí říct ani slovo. Nesmí se bránit, nesmí se vymlouvat ani ospravedlňovat. Prostě je mu to dáno na vědomí a záleží na něm, jak s tím naloží. Dělej si s tím, co chceš, je na tobě, co s tím uděláš. Těchto výčitek nebo napomenutí nesmí být víc než tři. I tak je to dost, aby člověk unesl tři negativní věci o sobě. Všechno je řečeno v klidu, bez emocí, promyšlené a připravené.
A tak nezapomínejme: napomínání se týká bratra, týká se hříchů a má být řečeno v lásce.
