V psychoterapii se také mluví o náboženských neurózách, tedy duševních onemocněních, která vznikají církevní výchovou. Zde strach z Boha hraje velkou roli. Jeden muž hovoří o tom, jak ho v dětství naočkovali přísným Bohem. Bohem, který všechno vidí, sleduje každou naši myšlenku a vše špatné okamžitě odsoudí. Často slyšel slova: „Co by tomu řekl Bůh?“ Jako chlapec tak prožíval neustálé pocity viny a strach z Boha. Cítil se vinen, zavržen a odsouzen. Brzy začal pochybovat o sobě samém.
Spoustě lidí byl tak Bůh představen – jako neustálý dozorce a pozorovatel, který nás pečlivě střeží a hlídá a vše zapisuje do své „velké knihy.“ Proto prožívají strach z Boha.
Takový obraz nemuseli přinášet jenom rodiče, ale někdy i kazatelé, kteří hrozí přísným Bohem – soudcem. Jejich kázání vyvolávala strach. Někteří kněží se tak snažili získat nad lidmi moc, aby se lidé stali ovladatelnými…O strachu z Boha vypráví také Ježíš ve svém podobenství o hřivnách.
Muž, který se vydává na cesty, si zavolá služebníky a svěří jim svůj majetek. První dva zúročí to, co jim bylo svěřeno, ale třetí jde a svoji hřivnu zakope. Zakope své schopnosti, protože se bojí. V podobenství se neříká, jak by pán reagoval, kdyby služebníci o majetek přišli. On neodměňuje jejich úspěch, ale důvěru. To, že se svěřeným majetkem zacházeli tvořivě. Své hřivny můžeme znásobit, když podstoupíme riziko. Ten třetí ale nechce nic ztratit, chce obstát bez chyb. Bojí se, že ho Bůh odsoudí, protože by udělal něco špatně. Tak se bojí selhání, že raději neudělá nic. Potom ale bude stát před Bohem s prázdnýma rukama.
Třetí služebník vidí v Bohu přísného pána, protože i on soudí tvrdě. Jeho představa o sobě samém a o Bohu jsou si podobné. To ve služebníkovi vytváří agresi – tady máš, co ti patří! Tak jedná ale i tvrdě sám se sebou – tím, že zakopal hřivny, nejedná se svým životem láskyplně. Nic v něm nemohlo vykvést, protože to zakopal. Zakrněl.
Zvláštní je, že Ježíš mu ani nedomlouvá, ale hned vynáší tvrdá slova! Když budeme mít v sobě takový děsivý obraz Boha, nic nám nakonec nezbyde. Náš život bude temný, nebude v něm žádné světlo a žádná radost. Přijde už jenom pláč a skřípání zubů.
Jak tomu všemu porozumět? Ježíš nás zbavuje strachu mimo jiné tím, že ho zveličuje. Jeden psycholog vedl lidi tak, že je povzbuzoval – podívejte se, už jste v životě ledacos dokázali, našli jste odvahu přijít na terapii, chcete na sobě pracovat…Pak ale zjistil, že takové řeči jsou bez cíle. Zjistil, že když někdo o sobě smýšlí negativně, že je dobře ho v tom podpořit a tato metoda měla překvapivé výsledky. Jedna žena chodila stále s tím, že je krkavčí matka, že se nestará dobře o své děti…On jí na to povídá: „To je opravdu hrozné, co tady říkáte. Vy nedáváte dětem to, co potřebují.“ A reakce přišla okamžitě. Žena se napřímila a začala protestovat proti takovému odsouzení. Kdyby jí terapeut ukazoval stále její silné stránky, ona by čím dál tím víc viděla své slabosti. V psychologii se tomu říká paradoxní intence, která vede člověka k tomu, aby vykročil na cestu důvěry. I Ježíš nás v evangeliu provokuje a zbavuje představ, že nejsme dost dobří.
Lidé často vypráví o svém strachu z Boha. Je třeba se jich ptát, co mají z toho, že se Boha bojí. Tyto otázky je mají znejistit. Často se najdou právě v tom třetím služebníkovi z Kristova podobenství. Často mu vyčítají, že neměli stejné výchozí podmínky než ostatní. A za to může Bůh! Potom jsou vedeni k tomu, aby vykročili na cestu důvěry… (podle A. G.)
