Dlouhé ticho

Jak je ten život vrtkavý! Minulou neděli jsme slyšeli o tom, jak Ježíš pochválil Petra za správnou odpověď – blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův – a o něco později si Petr vyslouží ostré pokárání – jdi mi z očí, satane! Myslím, že podobně je tomu i s námi. Na jedné straně se v našem životě objevují záblesky dobra, silné a dobré vůle, a na straně druhé se objevují záblesky lidské slabosti a někdy i hloupých řečí, tak jak tomu bylo i u Petra.

Představa trpícího Mesiáše byla nad Petrovy síly. Bůh, který bude trpět? To přece nepřipadá v úvahu! Je pravda, že naše náboženství, křesťanství, je jediným světovým náboženstvím, kde se Bůh stal člověkem, který prošel utrpením a smrtí. Ostatní bohové v ostatních náboženstvím jsou na nebi, jsou daleko a vysoko. Utrpení je něco, co je jim až příliš vzdálené. To je jeden z velkých rozdílů mezi křesťanstvím a jinými světovými náboženstvími. Náš Bůh prošel utrpením, zemřel a vstal z mrtvých.

Jedna divadelní hra má název „Dlouhé ticho“ a vypráví o posledním soudu. Na pláni před Božím trůnem se sešly miliardy lidí. Mnozí klečeli a klaněli se svému Králi. Byly zde ale početné hloučky těch, kteří pyšně stáli před trůnem, kteří byli plni nenávisti a kteří byli bojovně naladěni. Volali směrem k trůnu: „Jak nás Bůh může soudit? Co on může vědět o utrpení? Hezky si sedí v nebi, kde je všechno příjemné a hezké.“

Jedna hnědovláska si ohrnula rukáv, aby ukázala nesmazatelné číslo z koncentračního tábora a křičela: „Já jsem prošla peklem, bitím, mučením a smrtí!“ Další byl černoch, který si odrhnul límec, kde byly vidět stopy po provazu. „Běloši mě lynčovali jenom proto, že mám černou pleť.“ Ve skupinkách se ozývali další a další, kteří prošli velkým utrpením a velkou bolestí. Nakonec každá skupina vyslala svého vedoucího, který byl vybrán, protože prožil nejvíce trápení. Byla to židovská dívka z koncentračního tábora, lynčovaný černoch, oběť Hirošimy, člověk s deformovanými údy od revmatismu a znetvořené malé dítě. Všechno měli dobře promyšlené. Dříve než je bude Bůh soudit, ať projde tím vším, čím prošli oni: Ať se narodí jako Žid, ať je zpochybněna legitimita jeho narození, ať si o něm druzí myslí, že se zbláznil, ať ho zradí jeho nejbližší přátelé, ať je falešně obviněn, ať ho soudí předpojatá porota, ať je krutě mučen, ať nakonec zůstane úplně sám a pak ať zemře.

Když postupně každý reprezentant vynášel část rozsudku, z tlačenice se ozývalo souhlasné mručení. Když potom s vyhlášením rozsudku skončil poslední z nich, nastala dlouhá chvíle ticha. Nikdo už neřekl ani slovo. Nikdo se ani nepohnul. To proto, že najednou si všichni uvědomili, že Bůh tím vším, k čemu ho odsoudili, už prošel.

Takový je tedy náš Bůh. On nejenom ví o našem utrpení, ale on jím také prošel. Velmi dobře proto ví, co v utrpení prožíváme.

Jeden pan biskup vyprávěl o jednom nemocném chlapci, který si poškodil páteř při pádu ze schodů, když mu byl jeden rok. Kvůli tomu byl téměř neustále v nemocnici. Když s ním pan biskup rozmlouval, chlapec řekl: „Stejně je Bůh férový.“ Pana biskupa překvapila slova tohoto chlapce a tak se ho zeptal: „Kolik je ti vlastně let?“ Mladík odpověděl: „Sedmnáct.“ „A kolik let jsi strávil v nemocnici?“ Mladík odpověděl: „Celkem třináct let.“ Biskup se ho zeptal: „A myslíš, že něco takového je férové?“ Odpověď zněla: „Bůh má k dispozici celou věčnost, aby mi to mohl vynahradit!“

To je skutečně skvostná a nádherná odpověď plná víry. Ano, máme problémy, máme bolesti, trpíme možná už mnoho let – ale pamatujme, Bůh má celou věčnost na to, aby nám to vynahradil. A věřím tomu, že to také udělá!

Comments are closed.