Služebníci se v dnešním podobenství ptají hospodáře, kde se vzal na poli plevel, když přece hospodář zasel dobré semeno. Jinými slovy se ptají: „Kdo za to může? Kdo to způsobil a kdo je vinen?“ To jsou otázky, které si často klademe i my: „Kdo to zavinil, kdo je vinen?“
Je to jeden z mechanismů, který je mezi lidmi velice rozšířený. Jednak se tím člověk odreaguje a jednak se mu uleví. Nejsem vinen. Ne já ne! Proto je tu neustálé hledání viny a viníka. Jsou lidé, kteří k tomu mají zvláštní sklon. Ať se děje cokoliv špatného, hned vědí, kdo to zavinil a kdo za to může. S tím dobrým si kupodivu velké starosti nedělají, buďto zásluhu přičtou sami sobě, anebo to berou jako samozřejmost. Pokud však jde o to špatné, za vším spatřují člověka s jeho špatnými vlastnostmi. Někdo přece musí být vinen, otázka je pouze kdo? Babičce vypadl z ruky talíř a rozbil se. „To je tím, že jsi na mě promluvila,“ řekne stará paní své snaše, která před chvíli vstoupila a pěkně pozdravila. Starý pán usoudí, že mu někdo ukradl hrnek, ze kterého včera ještě pil, i když od té doby u něho nikdo nebyl na návštěvě. Malá holčička „nabacá“ kamenu v trávě, o který zakopla a natáhla se jak široká, tak dlouhá. To jí poradila babička, neboť za to mohl ten „zlý“ kámen, který jí podrazil nohy. Vinen je kámen, který tu schválně ležel. Chytili jsme ho při činu, a tak ho jdeme potrestat. A jak reagují děti, když něco provedou a my na ně uhodíme: „Já za to nemůžu, to já ne!“ a už je pouze malý krůček k pokušení viny se zbavit a přesunout na někoho jiného. Často přesouváme vinu na lékaře, na poměry – dnes je přece taková doba a velice často také na politiky. Nejsou to žádní svatoušci, ale když člověk slyší, za co za všechno můžou… Všechno se jim přičte k tíži: všechny neduhy společenské, ale pro jistotu i rodinné a osobní.
Často se také obviňujeme ve svých rodinách. Nespokojená manželka si stěžuje, že u manžela nemá oporu, a že o ni málo dbá. Rodiče obviňují děti a děti rodiče. Člověk má prostě tendenci se nějakým způsobem, jak se říká vyvinit. Já za to přece nemohu!
Také se mi dere na mysl jedna vzpomínka. Stalo se to v jedné rodině. Nemohli nalézt na zahradě motyčku – někde se ztratila. Jejich malá předškolní holčička šla k sousedům, zazvonila, a když jí paní sousedka přišla otevřít, povídá důrazně: „Paní, vraťte nám tu motyčku, co jste nám ukradla!“ Milá paní si samozřejmě šla stěžovat rodičům a ujasnit si, kdeže to dítě takové obvinění sebralo. Rodiče se přísně holčičky ptají, co ji to napadlo a jak vůbec na něco takového mohla přijít. Upřímná odpověď zněla takto: „Já jsem si myslela, že to nemohl udělat nikdo jiný než ta škaredá paní odvedle.“ Hádejte, odkud to ta holčička měla.
A když už tak uvažujeme o vinících a vině, tak o tom se mluví už v nejznámější modlitbě křesťanského světa. „Odpusť nám naše viny…“ Neprosíme za to, abych Bůh potrestal naše nepřátele a všechny, co nám nějak ubližují. Neprosíme za to, „aby sousedovi chcípla koza.“ Žádná pomsta ani náhrada škody. První na pořadu jsme my sami. To my máme co prosit za odpuštění. A nezapomínejme, že ta věta má ještě druhou polovinu.: „…jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Neboť teprve potom můžeme dojít odpuštění. Tedy nehledejme viníky. Tím viníkem jsme především my sami. Alespoň tak nám to připomíná modlitba otčenáše. Kéž bychom tuto modlitbu, kde si připomínáme své vlastní viny, konečně přijali za svou. My jsme viníci, my potřebujeme odpuštění. (podle Z. Matějčka)
