Od Kristova nanebevstoupení do svatodušních svátků se církev modlí novénu k Duchu svatému. Napodobuje tak apoštoly, kteří se po Ježíšově nanebevstoupení vrátili do Jeruzaléma a tam se v horní místnosti „svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“ V modlitbách čekali na naplnění zaslíbení, které jim Ježíš dal před svým vystoupením na nebesa. Ve svatodušní novéně toužebně očekáváme, že Duch svatý sestoupí i na nás, na církev, i na každého osobně, aby v nás ožilo všechno staré, suché a ztvrdlé. Devítidenní modlitba existovala již u Římanů a od 12. století nacházejí novény oblibu v křesťanské zbožnosti. V tom slově novéna, což znamená číslo devět, slyšíme i to, že se má jednat o něco nového. Člověk, který se tedy modlí novénu čili modlitbu trvající devět dní, očekává něco nového, něco zásadního, prostě očekává změnu. Ať už ve svém životě, nebo u někoho jiného, za koho chce novénu obětovat. Kdo se ale nemodlí, už nic nového neočekává. Neočekává žádnou změnu, nic nechce a nic si nepřeje. To podstatné, o co jde při novéně, je ale především osobní proměna.
Duch svatý může zavlažit to, co je vyprahlé. Jedním z nejvíce znepokojujících jevů současnosti je zvětšování pouští. Podle odhadů jsou ročně tisíce hektarů orné půdy pohlcovány pouští. Ztráta tohoto rostlinného krytu snižuje množství srážek a toto snížení dál omezuje výskyt rostlin. Je to smrtící začarovaný kruh. Už od dob Starého zákona lidé velmi dobře věděli, že se něco takového může stát i na duchovní úrovni. Jinými slovy existuje také rozrůstání pouště v srdci a Duch je jediný, kdo může tento proces zvrátit a proměnit duchovní poušť v místo kypící životem. V některých zemích i dnes můžeme vidět na poli rolníky, kteří kolem hlavního zavlažovacího kanálu kopají síť stružek, aby voda pronikla na všechna místa, ke každé rostlince. Je to namáhavá, ale radostná práce, kterou mohou vykonávat i děti. Podobně se i Duch chce dostat ke každému člověku. Naším úkolem tedy není pouze stružky kopat, ale v důsledku se takovou stružkou stát. Někým, kdo má v sobě plnost oživující vody.
Je pravda, že tyto obrazy nám možná jsou přece jenom trochu vzdálené. Žijeme v době techniky a velkých možností. Ledacos už řídí počítače. Lidé do techniky vkládají mnohé své naděje. Zatím ale ještě neexistuje počítač – a je to dobře – který by uměl milovat. Přesto ale technika převážila nad životem. Pro lidi už není nejdůležitější láska, ale vědomosti. Jedním z moderních modlářství je uctívání „IQ“, inteligenčního kvocientu. Je řada metod, jak se kvocient dá měřit, většinou jsou ale nevěrohodné. Před léty se i u nás v jedné televizi měřil IQ našeho národa. Musím přiznat, že jsem se také díval, protože mě to zajímalo. Uvědomil jsem si ale, že se skutečně může jednat o modlu, kterou si člověk udělá ze svého rozumu. Navíc IQ testy vůbec nic nevypovídají o srdci člověka. Může se jednat o člověka nesmírně inteligentního, který přitom vlastně ani neví, co je to láska, soucit a milosrdenství. A může se stát, že člověk s velice malým IQ, bude člověkem veliké lásky. A co myslíte? Až budeme stát před Boží tváří, bude Boha zajímat naše IQ, nebo naše láska? Myslím, že odpověď je jasná. Je to množství naší lásky. A k tomu opět potřebujeme pomoc Ducha. Jedině on nám může pomoci, doplnit v našem srdci to, co je potřeba. Mimo jiné i nedostatky naší lásky.
