Svatý Pavel používá ten známý obraz chrámu. Jinde ve stejném listě používá obraz lidského těla. Obraz chrámu i těla byl používaným obrazem v Orientu. Na obraze těla se aplikoval řád ve státě. Hlavou byl král nebo císař, potom následovala knížata, šlechta a úředníci, až na konci byli otroci. To, co bylo nahoře, platilo za vzácné a cenné, co bylo dole, to bylo slabé a ponížené. Dělicí čarou byl pás. Co bylo nad pasem, to bylo urozené, od pasu dolů slabé a opovrhované. Nahoře byli králové a šlechta, dole služebníci a otroci. Takový byl obraz těla a jeho pojetí ve starověku, v době sv. Pavla. Pavel ale vůbec nedbá na tyto představy a zcela je boří. Všichni jsou pro něho důležitými údy těla. Aby tělo dobře fungovalo, musí mít všechny údy. Nikdo není nadbytečný, každý poskytuje cennou službu. Např. noha byla v pohanských představách špinavá, to byli otroci, Pavel ale řekne – co by si tělo počalo bez nohy? Bez nohy by se nedostalo nikam! Tedy každý člověk je důležitý, každý z nás je dokonce svatý Boží chrám. A všechny tyto údy dohromady tvoří církev, jsou její součástí. To latinské slovo ecclesia (církev) pochází z řeckého „ek“, tzn. ven a „kaleo“, což znamená volat. Církev je tedy ta, která volá ty, kdo jsou venku. Církev je tedy Boží lid povolaný z otroctví na svobodu, ze hříchu ke spáse, ze zoufalství k naději, z temnoty ke světlu. A tato církev je svatá, ale i hříšná. Je neposkvrněná, ale i poskvrněná. Je to Kristova nevěsta, ale také skupina hříšných, slabých a neustále pokoušených lidí.
Po celá staletí tato Kristova nevěsta toho udělala dost a dost. Vykonala mnoho dobra, má ale za sebou i zlo, kvůli kterému mnozí opustili její řady. Násilné křižácké výpravy, pogromy, exkomunikace, čarodějnické procesy a další. Můžeme vůbec ještě věřit, že je to ta stejná církev, která přináší uzdravení ve svátostech? Můžeme věřit tomu, že Ježíš je v církvi přítomen uprostřed všech těchto přehmatů? Můžeme věřit, že všechny Boží sliby platí? A věřit znamená odpovědět na tyto otázky ano! Ano – je to ta stejná církev, ano Ježíš v ní stále žije a působí, Bůh je věrný a plní své sliby. V tuto církev musíme dokonce věřit. Je to přece naše vyznání víry: věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou. My v ni musíme věřit! Když totiž odloučíme víru v Boha od víry v církev, potom se už stáváme nevěřícími. Bůh nám dává církev jako místo, kde se setkáváme s Bohem a druhými. A v tuto církev nejen že musíme věřit, ale my ji musíme i milovat. Není to snadná věc, ale je to naše svatá povinnost. Bez skutečné lásky k církvi do ní nemůžeme ani povolat druhé. Tedy věřit v církev a milovat ji takovou, jaká je!
Kněz se dozvěděl, že jeden z jeho farníků chce přestat chodit na bohoslužby. Farník zastával názor, že s Bohem lze komunikovat stejně jako v kostele, tak i uprostřed přírody. Jednoho zimního večera pozval kněz tohoto farníka k sobě na návštěvu. Seděli spolu u krbu, povídali si a snažili se vyhýbat tématu chození do kostela. Po chvíli vzal kněz takové velké krbové kleště, vyndal z ohně jeden žhavý uhlík a položil ho na zem. Oba muži pozorovali, jak uhlík rychle dohořívá a jeho barva se mění v popelavou šeď, zatímco ostatní uhlíky v ohni stále ještě plály. Za chvíli byl uhlík zcela bez ohně a studený. Ostatní uhlíky hořely. Farník se najednou zadíval knězi do očí a říká: „Otče, příští neděli přijdu na bohoslužbu.“
Církev je společenství, v něm je naše síla. Sám člověk nezmůže nic. Potřebuje církev, která je místem, kde se setkáváme s Bohem i druhými. V tuto církev musíme věřit a musíme ji milovat. Jen tak budou do církve přicházet další lidé.
