Misijní neděle

Když začínala svoji činnost Matka Tereza, tak neměla v Kalkatě se svými sestrami kam jít. Misionářky lásky neměly žádný dům, neměly nic. A tak se Matka Tereza zpočátku usadila v opuštěném chrámě bohyně Kálí, a do tohoto chrámu uvedla všechny ty nemocné a potřebné, kterým sestry sloužily. To bylo pochopitelně trnem v oku hinduistickým kněžím, kteří poštvali ostatní hinduisty a chtěli za každou cenu dostat Matku Terezu z chrámu pryč. Nakonec místní obyvatelé v čele s těmito kněžími zavolali na pomoc policejního komisaře, který měl rozhodnout. Komisař obhlédl situaci a nakonec řekl: „Dobře, já vyženu tyto řeholnice z tohoto chrámu. Ale vyženu je pouze tehdy, když vaše manželky a sestry budou dělat to, co dělají tyto řeholnice.“ Muži cosi zamumlali pod vousy a odešli. Věděli, že to, co dělají tyto řeholnice, by jejich manželky a sestry v životě nedělaly.
Víme, že na Matku Terezu hodně držel svatý papež Jan Pavel II. Byli to velcí přátelé, kteří se několikrát spolu také setkali. A jednou se Jan Pavel II. zeptal Matky Terezy, jestli by mohl jí a jejím chudým nějak účinně pomoci. Matka Tereza hned věděla a řekla, že pokud by pro její chudé trpící bylo někde místo ve Vatikánu, že by to potom působilo hodnověrně. A tak papež dal k dispozici této ženě prostor po pravé straně Vatikánu. Hned vedle je Kongregace pro nauku víry. A Matka Tereza neváhala a pustila se do práce. Do jedné části umístila staré, opuštěné a chudé ženy, bývalé prostitutky a ve druhé části vznikla jídelna, kde se sestry a dobrovolníci každý den starají o více než 100 lidí. Brzy se o tomto místo začalo říkat, že je to nejsvětější místo ve Vatikánu. Nejsvětější místo ve Vatikánu tedy není tam, kde se rozhoduje o důležitých věcech, třeba také o důležitých postech, ale tam, kde Matka Tereza připravila místo pro ty nejchudší.
Když se potom otvíral tento dům, poslal papež jednoho arcibiskupa, aby dům požehnal. Na tomto požehnání byla přítomná i Matka Tereza, která seděla v první řadě. Pan arcibiskup měl nejdříve promluvu. Mluvil o tom, že toto je zásluha papeže Jana Pavla. Že je to zásluha jeho laskavosti a dobré vůle, že on to byl, kdo dal sestrám pozemek k výstavbě domu pro chudé. Ze strany arcibiskupa to byl chvalozpěv na papeže Jana Pavla. A teď se stala zvláštní věc. Matka Tereza přerušila kázání arcibiskupa. Všichni ztuhli, zbystřili, a potom Matka Tereza ukázala prstem k nebi a povídá: „V první řadě musíme poděkovat Pánu Bohu!“ Arcibiskupa to pochopitelně vyvedlo z míry, na chvíli se odmlčel, ale pak se usmál a pokračoval ve svém připraveném projevu. Matka Tereza ale pořád držela ukazováček vzhůru k nebi, a polohlasem opakovala: „V první řadě Bohu! Na prvním místě Bohu!“ Když potom přestala se svým gestem, na tváři ji hrál úsměv.
O Matce Tereze bychom mohli dlouho mluvit zvláště o dnešní Misijní neděli. Je ale pravda, že už ve starověku existovala pomoc chudým. Pro bohaté to byla společenská povinnost, pro křesťany to bylo něco, co souviselo s jejich křtem. Když biskup zkoumal dospělé kandidáty na křest a měl s nimi pohovor, tak se ptal mimo jiné: „Navštěvujete nemocné? Pomáháte chudým vdovám? Zajímáte se o chudáky?“ Tyto otázky byly součástí pohovoru biskupa s kandidátem na křest. Dnešní biskupové věnují hodně času tomu, aby diecéze pokud možno prosperovala, aby bylo pokud možno vyrovnaný rozpočet. V prvotní církvi to bylo jinak. Nejdůležitější úlohou biskupa bylo hledat zdroje pro chudé. Když byl biskup v tomto dobrý, tak mu lidé říkali „přítel žebráků.“ Pokud takto lidé označovali biskupa, znamenalo to, že je to dobrý biskup. To bylo to nejkrásnější oslovení, které biskup mohl tehdy slyšet od svých věřících.
Je třeba ještě říct jednu věc – že mezi dárcem a obdarovaným existoval vzájemný vztah. Bohatý dal svůj dar a chudý, tedy obdarovaný, se za dárce modlil. Když tedy dáme svůj dar, můžeme si být jisti, že obdarovaní v misiích se za nás budou modlit. A to se určitě vyplatí!

Comments are closed.