Timothy Dolan je americký kardinál. A on vzpomíná v jedné své knize na to, jak ještě studoval v semináři. A jak to bývalo zvykem, tak jednou zas čas mohl jet domů. A protože cesta byla dlouhá, tak on se zastavoval pravidelně na jednu noc v jednom dominikánském klášteře na přespání. Dominikáni mu poskytli nocleh a během večera se Timothy vždycky rád bavil s jedním starým řeholníkem. To, co Timothyho vždycky udivovalo, to byla strohost, jakou viděl v pokoji tohoto řeholníka. Jeho pokoj mu sloužil jako pracovna i jako noclehárna, byla tam jedna skříň, knihovna, stůl, křeslo, lampa a kříž. To bylo všechno.
Při jedné návštěvě Timothy poznamenal: „Váš pokoj je tak skromný, kde máte zbytek věcí?“ Starý řeholník odpověděl: „To je všechno. A kdybych teď, Timothy přišel do tvého pokoje, taky tam nemáš nic, jenom svůj kufr.“ Timothy ale namítl: „Ano, ale já tudy jenom projíždím.“ A v té chvíli řekl starý řeholník mladému studentovi slova, na která nikdy nezapomněl: „Timothy, ale to přece my všichni. My všichni tudy jenom projíždíme.“
Dnešní slavnost v nás také oživuje touhu po nebi. Víme, že to nejlepší teprve přijde.
V nemocnici ležela stařenka. Právě si povídala s farářem, který ji přišel navštívit.
„Pán mi dopřál nádherný život. Jsem připravena odejít.“
„Já vím,“ přitakal tiše farář.
„Ale přála bych si jednu věc. Až zemřu, chci jít do hrobu se lžičkou v ruce.“
„Proč se lžičkou?“ podivil se kněz. „Proč chcete mít v ruce právě lžičku?“
„Ráda jsem chodila na oslavy a vždycky, když jsem přišla ke svému místu u stolu, podívala jsem se, jestli je u talíře také lžička. To znamenalo, že bude také moučník nebo zmrzlina.“
„Ale pořád ještě nechápu…“
„To znamenalo, že nakonec přijde to nejlepší! A právě to chci říci o svém pohřbu. Až se budou lidé divit, co mám v ruce, chci, abyste řekl, že tu lžičku držím, protože to nejlepší teprve přijde!“
