O křtu

Myslím, že je samozřejmé a logické, že rodiče chtějí dát dětem to nejlepší. Dávají jim to nejlepší vzdělání, investují do nich, platí jim hodiny hry na klavír, kroužky, sportovní zájmy. Když jsou děti malé, nemohou ještě s rodiči prodiskutovat mnohá svá rozhodnutí, a tak se musí rozhodnout za ně. A dělají to, o čem jsou přesvědčeni, že to je pro jejich děti dobré.

A ten největší dar, který mohou dát rodiče dětem, je dar křtu. Až se děti stanou dospělými, záleží už na nich, co udělají s tímto darem. Pokud se v dospělosti rozhodnou opustit víru, je to jejich volba a jejich rozhodnutí. Na člověku potom záleží, jestli přijme nebo nepřijme dary od svých rodičů. Křest tedy není vnucením daru, ani nucením křesťanské víry. Je to nabídka daru, který dospělý člověk může přijmout nebo odmítnout. Na druhé straně je smutné, když rodiče žádají křest pro své dítě, ale potom už nezajistí vhodné výchovné prostředí, aby děti mohly růst ve víře. Jinými slovy – tito rodiče se spokojí se křtem a tím to končí. Pokřtěný člověk ale má žít v důvěrném vztahu s Bohem!

Otázka, která nás tedy napadne, je – má cenu křtít, jestliže rodiče nemají víru, nebo mají víru velmi slabou, nebo je jasné, že jedná o přání babičky? Nebo se dá předpokládat, že po křtu rodiče už do kostela nepřijdou? Mám takový křest smysl?

Když navštívil Německo papež Benedikt XVI., svatý otec zde měl také setkání s kněžími, kde byla možnost dotazů. A padla tam také otázka ohledně křtů, kde je pochybnost, co se týká víry rodičů. Papež Benedikt byl velice otevřený a tehdy zaznělo jeho takové osobní vyznání. Papež řekl asi toto: „Když jsem byl mladší, byl jsem dost přísný. Říkal jsem, že svátosti jsou svátostmi víry, a kde není víra, tam není možné svátost udělit. Časem jsem ale přišel na to, že bych měl především následovat příklad Ježíše, který byl velmi otevřený i k lidem na okraji společnosti. Byl Pánem milosrdenství, který byl otevřený vůči hříšníkům. Vycházel jim vstříc a nechal se od nich pozvat ke stolu, přičemž je tak vtahoval do svého společenství.“

Svatý Cyprián, který byl ve třetím století po Kristu biskupem v Kartágu, zastával názor, že děti bychom měli křtít proto, že tak velmi křičí. Cyprián to vnímal tak, že malé děti křikem a pláčem úpěnlivě prosí. On to vnímal tak, že to je dětským způsobem vyjádřená touha po křtu – křik a pláč. To se nám může zdát na první pohled dost šílené, ale víme dobře, že v každém člověku se skrývá touha po Bohu. Dítě to samozřejmě ještě neví, ale copak my všichni nějakým způsobem nekřičíme po Bohu? Musím říct, že pro mě osobně je mi Cypriánův výklad dětského křiku a pláče, jako výraz touhy po křtu sympatický, i když může znít šíleně.

Jistě, některé pokřtěné děti se už nikdy nevrátí do kostela, a je dokonce možné, že jejich hledání je dovede k ateismu, nebo jiným vyznáním. Přesto ale díky křtu Bůh zůstane s nimi, protože Bůh se nikdy nevzdá. Proto rodiče vydávají svědectví o své víře mimo jiné tím, že si nezoufají, když dítě bloudí daleko od církve. Zoufat si, by znamenalo popřít svoji víru v Boha, který opouští 99 ovcí, které jsou v bezpečí, a vydá se za tou jedinou, která se ztratila.

Comments are closed.