Desátého června si připomínáme smutné výročí vyhlazení obce Lidice. Tragický osud zasáhl všechny obyvatele středočeské obce ale i zdejšího faráře P. Josefa Štemberku ( 2. 2. 1869 Pecka – 10. 6. 1942 Lidice ). Přinášíme životní příběh kněze, který setrval se svými farníky až do brutální popravy příslušníky SS.
Josef Štemberka pocházel z Podkrkonoší. Byl bratrem právníka, spisovatele, vlasteneckého politika (působil mj. jako poslanec českého zemského sněmu) a propagátora Orlických hor Jindřicha Štemberky (1867-1926), který se hlásil k idejím T. G. Masaryka. Po absolvování gymnázia v Jičíně studoval J. Štemberka v letech 1890-94 teologii v biskupském semináři v Hradci Králové. Po kněžském svěcení v červenci 1894 působil na několika farách (v Čestíně, Staršově, Svárově, Kolči) a od roku 1909 až do své smrti ve středočeských Lidicích.
V roce 1941 se lidický farář Josef Štemberka definitivně rozhodl odejít do důchodu. Bylo mu již sedmdesát dva let a chtěl zemřít tam, kde to nejvíce miloval, ve své rodné Pecce. I přesto, že byla válka a okupace, pustil se se svou sestrou do stavby domu ve svém rodném městečku v Podkrkonoší.
Do osudu Lidic i faráře Josefa Štemberky tragicky zasáhl sled událostí po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha na přelomu května a června 1942. 9. června 1942 volal z Berlína Frank do Prahy s tím, že Hitler schválil jeho nápad s likvidací Lidic. Po poledni dostali členové kladenského gestapa rozkaz obléci se do služebních uniforem SS. To byl jasný signál, že všechny čeká výjimečná akce.
Po třetí hodině odpoledne se k Lidicím z Kladna vydávají první jednotky Schupolizei a četnictva. Velitel Wiesmann dal rozkaz jednomu z šoférů kladenského gestapa Rudolfu Vlčkovi, aby připravil a nechal naložit nákladní auto se sudy benzínu a petroleje k vypálení obce. I ostatní členové kladenského gestapa se připravovali na večerní akci v Lidicích. Čekali na konkrétnější rozkazy.
V tu dobu Josefa Štemberku čekala odpoledne povinná zkouška z němčiny na kladenské radnici. Byla úřady nařízena z důvodu dvojjazyčných zápisů v matrikách. Všichni státní úředníci včetně kněží ji museli podstoupit. Když opouštěl vesnici a viděl blížící se kolony aut, měl chuť se vrátit, ale zkouška byla povinná, a navíc se ještě chtěl zastavit na úřadě a děkanství. Pln obav přijel na kladenskou radnici. Setkal se zde naposledy se všemi svými kolegy.
Po zkoušce, kterou zvládl bez problémů, se zastavil na okresním úřadě, kde urgoval své žádosti o nutné opravy kostela a fary. Postěžoval si zde, že viděl spoustu vojáků a má o Lidice obavy. Radili mu, aby se do nich nevracel. Ptal se jich proč, ale nechtěli mu nic bližšího říci. Josef jen pokrčil rameny a stručně odpověděl: "Musím ke svým."
Rozhodnutí krátké, bez váhání, pro něj samozřejmé. Mohl tušit, co vše ho čeká? Nový dům v Pecce a poklidný důchod, na to již nemyslel. I děkan P. Josef Klouček mu poradil se do Lidic nevracet. P. Štemberka opět odmítl. Jako kněz cítil odpovědnost za své farníky a povinnost být s nimi i v té nejhorší situaci.
Řada svědectví, včetně po válce zatčených a vyslýchaných příslušníků Gestapa i SD, se shoduje na tom, že P. Štemberka zůstal do poslední chvíle se svými farníky, dodával jim odvahu, modlil se s nimi a morálně je povzbuzoval v této mezní lidské situaci (všichni lidičtí byli odsouzeni k smrti bez jakéhokoli soudního rozhodnutí). Muži proto odcházeli na popravu klidně a důstojně, „zpříma s hlavami vzhůru a dívali se upřeně do namířených hlavní pušek, aniž by někdo z nich pronesl slova“. Jak také vzpomínají očití svědci, až na jedinou výjimku také neprosil nikdo své vrahy o milost.
Na zahradě Horákova statku bylo ráno a dopoledne 10. června 1942 popraveno 173 lidických mužů, mezi nimi také P. Štemberka, který byl před popravčí četu odveden mezi posledními. Po skončení vraždění byla obec srovnána se zemí a zničen také barokní kostel sv. Martina společně s farou.
