Poslední den

Před léty vyšla v Karmelitánském nakladatelství malá, nenápadná knížka. Kniha má asi jen 50 stran, doplněných barevnými fotografiemi. Knihu napsal u nás velmi populární Anselm Grün a kniha má název: „Kdybych měl už jen jeden den života.“

Autor na začátku přiznává: Přál bych si žít dlouho. Představuji si, co všechno bych mohl vykonat, kdybych byl ještě v 80 letech čilý, kolika lidem bych tak mohl pomoci. Ale copak život je cenný pouze tehdy, když trvá dlouho? Copak nám nezůstávají v paměti právě ti lidé, kteří zemřeli záhy, podstoupili smrt a obětovali se pro druhé? Délka života je tedy relativní! Nejde o to, jak dlouho jsem žil, ale jak jsem žil, jak lidé vnímali můj život a jak vnímali vyzařování mého srdce.
Ačkoliv bych si přál žít dlouho, důstojně zestárnout a dosáhnout stařecké moudrosti – říká otec Anselm – přece jen vím, že každý den může být poslední. Při cestách autem by se mi mohla stát autonehoda, mohla by mě přepadnout nějaká záludná nemoc, anebo infarkt by mi mohl přivodit náhlou smrt…

A tak se snažím představit, že bych měl jen jeden den života. Nedělám to z touhy po smrti, anebo že bych měl trápení až po krk. Spíš bych se rád naučil, jak život zintenzívnit, vychutnávat každý okamžik a uvědoměle prožívat každý den. Proto se vyplatí položit si otázku: Co bych dělal, kdybych měl už jen jeden den života?

1/ Nejprve bych si promyslel, s kým bych se chtěl setkat. Za vše jim poděkuji, co jsem díky nim prožil, k čemu mě inspirovali. A představím si setkání s člověkem, který je mi nejmilejší. Rád bych mu řekl něco, co přetrvá, slova, která přesahují smrt, slova, na která si může milovaný člověk vzpomenout, slova živá. A neměly by to být pouze fráze, ale něco, co bylo nejsilnějším hnacím motorem mého života. Co by to asi bylo? Která slova bych vyslovil jako poslední? Jaká by byla moje závěť? Jak bych ji formuloval? Co bych chtěl svým milým naposledy říci? Jak mě budou vnímat po mé smrti? O někom se možná bude říkat: To byl dobrý člověk…měl dva domy…měl dvě auta…A o někom možná: To byl člověk, který měl rád Boha i lidi. Měl rád Ježíše i nejbližší…Jakou stopu bych chtěl po sobě zanechat já?

2/ Uvažoval bych, co ještě vyřídit, kde je v mém životě ještě něco nejasného. Jaké konflikty mě ještě tíží? Vím, že to vše nevyřeším. Omezím se tedy na konflikt, který mě nejvíc pálí. Rád bych tomu dotyčnému zavolal a pokusil se mu vysvětlit, co je mezi námi nejasného. A kdybych se nedovolal, napsal bych mu dopis, že toho nedorozumění lituji. Omluvil bych se a poprosil o odpuštění. A také bych napsal, že i já jemu vše odpouštím a že jsem s ním ve svém srdci v míru a že bych rád prošel branou smrti se srdcem, které ho miluje. Je třeba, abych do své smrti vstoupil smířen s tímto člověkem.

3/ Smrt přivede k dokonalosti vše, co je neúplné a chatrné, slepí vše nakřáplé. Pospojuje vše nalomené a vytvoří z toho obraz, který si o mě vymaloval od věčnosti. Ve svůj poslední den už nebudu závislý na lidských soudech, ale ve své nalomenosti se odevzdám Bohu. Má pověst už není důležitá. Rozhodující je pro mne to, že klesnu do odpouštějící Boží lásky a že do této lásky vezmu s sebou ještě to, co mě tíží. Už nemusím nic vyřizovat, Bůh vše spraví. Vím, že před Boha předstupuji stejně s prázdnýma rukama, ale že Bůh a jeho láska vyplní moji prázdnotu. Smrtí budu padat do Boží lásky a to mi stačí. Jsem milován a to je klíč k celému mému životu.

Comments are closed.