V poušti se naše srdce obnažuje. Tam ztrácíme záminky, falešné výmluvy a nedokonalé pojetí Boha. Tam jsme nuceni držet se podstatných věcí, pravdy o nás samých, a nemáme možnost útěku. Toto všechno může být právě užitečné pro naši víru. Právě tam, v hlubokém nitru naší bídy, se nejvíce projevují úžasné činy Božího milosrdenství. (W. Stinissen)
Otcové také zdůrazňují, že v ráji byl velký pramen, který dával život celé zahradě, i když v ráji nepršelo. V symbolickém slova smyslu je v životě křesťana tímto pramenem Duch svatý, živá voda slíbená Kristem, která je s to dát znovu rozkvést každé poušti duše, způsobené hříchem. (T. Špidlík)
Odedávna se hledělo na poušť jako na místo vhodné k usebrání a k důležitému dění, tedy jako na určité prostředí, které podněcuje k soustředění mysli a ke zkušenostem se samotou. (J. Subdrack)
Již pouštní otcové znali tajemství opakování. Byli zvyklí zacházet s „mečem Ducha, jímž je slovo Boží" (Ef 6,17), a tímto mečem stínat hlavy všem zlým myšlenkám. Věděli, jak je důležité střežit své srdce a nedovolit kdejakým myšlenkám, aby se do této svatyně vplížily, jak se jim zamane. Slovo Boží, hlavně když je znovu a znovu opakujeme, může sloužit jako meč, jímž utínáme každou zlou myšlenku a zároveň ji nahrazujeme myšlenkou na Boha. Kasián (360-435) píše, že jednou z nejoblíbenějších modliteb pouštních otců bylo: „Hospodine, na pomoc mi pospěš!" (W. Stinissen)
Ježíš se pohybuje sem a tam mezi pouští a městem. Ve městě cítí, že ztrácí perspektivu, lásku, střed, a musí jít na poušť, aby zase uviděl skutečnost. A když je sám na poušti, jeho vášnivé sjednocení s Otcem ho žene zpět do bolesti města. (R. Rohr)
Vždy na nás dělal velký dojem popis Kristova pokušení na poušti. Trojí druh pokušení, meditujeme-li o něm při modlitbě, ve skutečnosti obsahuje všechna možná pokušení, která může satan nabídnout. Ježíš nad nimi zvítězí, a přesto: „...opustil ho až do určeného času". (P. Madre)
Otcové pouště chválí mlčení jako nejbezpečnější cestu k Bohu. „Často jsem litoval toho, že jsem mluvil," řekl Arsenius, „nikdy však toho, že jsem mlčel." (H. Neuwen)
Vnes do svého života kousek pouště! (P. Köster)
Ježíšova pokušení na poušti rekapitulují (krátce opakují) Adamovo pokušení i ona, jimž byl vystaven na poušti Izrael. Satan pokouší Ježíše v jeho synovské poslušnosti k poslání, které mu svěřil Otec. Kristus, nový Adam, a jeho vítězství ohlašuje ono vítězství jeho utrpení, svrchovanou poslušnost jeho synovské lásky. Církev se připojuje k tomuto tajemství zvláště v liturgické postní době. (KKC)
Ve slovech uprchni, zachovávej mlčení a modli se je shrnuta spiritualita pouště. Naznačují tři způsoby, jak zabránit světu, aby nás zformoval do své podoby, a jsou to tudíž tři způsoby, jak žít v Duchu svatém. (H. Neuwen)
Když se člověk ocitne na poušti, odhaluje se to, co je v něm zakotveno velmi hluboko: egoismus, nedůvěra, touha vytvářet si vlastní bezpečnostní systémy. (T. Dajczer)
Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha. (Iz 35.1-2)
