Ze „Života svatého Antonína“ od svatého Atanáše, biskupa.
Po smrti obou rodičů zůstal Antonín sám se svou jedinou sestrou, která byla ještě velmi malá. Ačkoli mu bylo sotva osmnáct nebo dvacet let, musel se starat o celé hospodářství i o sestru.
Když uběhlo od smrti rodičů necelých šest měsíců, šel Antonín jako obvykle do chrámu Páně a cestou v duchu přemýšlel, proč apoštolové všechno opustili a šli za Spasitelem a proč věřící, o nichž se mluví ve Skutcích apoštolů, prodali majetek a všechno, co za něj utržili, skládali apoštolům k nohám na almužny pro chudé; a uvažoval, co velikého je za to čeká v nebi. Když došel uprostřed těchto úvah až do kostela, právě se tam četlo evangelium. A v něm Antonín slyšel, jak Pán říká onomu boháči: Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej všechno, co máš, a rozdej to chudým. Pak přijď a následuj mě, a budeš mít poklad v nebi.
Antonína hned napadlo, že to byl sám Bůh, kdo mu připomněl příběh o svatých, a že to, co se četlo, patřilo vlastně jemu. A sotvaže vyšel z chrámu Páně, všechny pozemky po rodičích – patřilo mu na tři sta honů úrodných a velmi krásných polí – dal vesničanům, aby majetek nebyl jemu ani sestře na obtíž. Pak prodal také všechny movitosti a značný obnos, který z toho vytěžil, rozdal chudým. Jen něco málo nechal na sestřino zaopatření.
A když přišel znovu do chrámu, slyšel v evangeliu následující slova Páně: Nedělejte si starostí o zítřek. Ani v kostele už pak neměl stání, a tak hned odešel a rozdal nejnuznějším i ten zbytek. Sestru potom svěřil do výchovy známému společenství panen, které mu věřící doporučili, a sám se místo péče o hospodářství nadále zcela věnoval asketickému životu: dopřál si jenom to nejskrovnější a trpělivě snášel obtíže přísného života.
Věnoval se rovněž tělesné práci, neboť si vzal k srdci slova: Kdo nechce pracovat, ať nejí. Za část výdělku kupoval chléb, část rozdával chudým.
Často se modlil, protože věděl, že je třeba, abychom se bez ustání v ústraní modlili. A při čtení byl tak pozorný, že mu nic neuniklo a všechno si zapamatoval; tak mu posléze paměť nahradila všechny knihy.
A když všichni vesničané i jiní poctiví lidé, s nimiž přicházel Antonín do styku, zjistili, jaký je to člověk, nazývali ho Božím přítelem a měli ho rádi jako vlastního syna nebo bratra.
