S tak vitální světicí, jako je tato Španělka, se lze setkat jen vzácně. Jak se říká, dokázala se do toho pořádně obout, když jí něco chutnalo a když chtěla trochu dopřát svému tělu. Jenže se také uměla pořádně ponořit do Boha, když chtěla udělat něco pro svou duši. Žila s hlavou v nebi a s nohama pevně na zemi, a to je na ní to nejúžasnější. „Když půst, tak půst, a když křepelka, tak křepelka,“ tak znělo její okřídlené heslo. U této světice nesmělo nic přijít zkrátka, ani tělo, ani duše. Proto radila svému příteli: „Dopřej svému tělu něco dobrého, aby duše měla chuť v něm bydlet.“ Mohli bychom se od ní učit, co to znamená, být radostným křesťanem. Tím se ale nezavděčila všem.
Byla to žena, která na svém mezku sjezdila křížem krážem celé Španělsko a při tom založila 17 klášterů, napsala tisíce dopisů a dopisovala si dokonce s papežem a španělským králem. Jedni ji milovali, druzí ji hrozili. Od některých církevních hodnostářů si vysloužila hanlivé přízvisko „nepokojná tulačka“ a udání u inkvizice. To, co ji přimělo neházet flintu do žita, bylo její bezprostřední spojení s Bohem. Oslovovala ho „Vaše veličenstvo“ a zároveň s ním mluvila důvěrným tónem dočista o všem. Jak říkala, modlitba není „nic jiného než rozhovor s přítelem, se kterým se často a rádi scházíme mezi čtyřma očima, abychom si s ním promluvili, protože jsme si jisti, že nás miluje.“ Odtud tedy čerpala sílu a neohroženost. Přitom svoje úspěchy nevyvěšovala na prapor. Dobře věděla, že i ten nejsilnější člověk potřebuje Boží vedení, aby mohl konat dobro. Také věděla, jak nejsnáze proniknout k Bohu: „Člověk musí vědět, jak chytit Boha za srdce, protože to je jeho slabou stránkou.“
(podle N. W.)
Ze životopisu sv. Terezie:
Mnohokrát jsem zakusila, že není lepšího prostředku než svěcená voda, aby se zahnal ďábel a zabránilo se mu vrátit. Kdykoliv ji používám, zakouším velmi živou útěchu, jako nepopsatelnou úlevu, vnitřní slast, jež upevňuje mou duši. A není to žádný klam, ani náhoda. Stalo se mi to mnohokrát a vždy se mi to hluboce vrylo do paměti, abych to zachovávala. Připomíná to osvěžení, jež zakouší celá osoba, když člověk spalovaný horkem a žízní pije ze džbánu čerstvou vodu. To dokazuje, jak velké jsou církevní obyčeje a jak mocná jsou liturgická slova, jež dodávají vodě takovou moc, že se tolik liší od neposvěcené. Když na to pomyslím, zaplavuje mě radost.
(Při procesu blahořečení vypráví ctihodná Anna od Ježíše: „Nikdy se nevydala na cestu bez posvěcené vody a náramně ji to mrzelo, když na ni zapomněla. My ji nosívaly zavěšenou na pásku v malé kapsičce a ona chtěla pro sebe také jednu. Říkala nám: Nevíte, jakým osvěžením je pro mne svěcená voda. Je to velká milost, že můžeme tak snadno mít užitek ze zásluh Ježíše Krista!“)
Svatá Terezie zemřela 15. října 1582 se slovy: „Pane, jsem dcera církve.“ Za svatou byla prohlášena roku 1622. Byla první ženou, která získala titul učitelka církve.
