Usmiřovací rituály

Evangelium 24. neděle v mezidobí nám opět staví před oči tak důležité téma odpuštění a smíření. Je to něco, co se týká každého z nás, protože žijeme mezi lidmi a tam se stává, že se také zraňujeme – většinou neúmyslně a nechtěně, někdy možná ale i se zlým úmyslem. Dnes bych chtěl říci několik slov o odpuštění a smíření mezi manžely a v našich rodinách.

V životě manželů se občas stává, že problémy prostě narůstají a mezi nimi zůstává mnoho nevyslovených skutečností a ty v tom vztahu potom straší. Oni o těch věcech nemluvili a teď je mezi nimi zeď. Tato zeď narůstá z různých důvodů. Někdy je to proto, že oni si neustále předhazují chyby a hříchy z minulosti. Co kdo udělal, co se kdy stalo apod. To je jedna věc – co bylo, to se prostě nepředhazuje. Také se stává, že partner má příliš vysokou představu a tom druhém, a když ji druhý nenaplňuje, tak je potom zklamaný. Nadměrná očekávání ale zraňují toho druhého. Pak se stává, že jeden toho druhého začne srovnávat s někým jiným. Začne mu vyčítat, že není tak komunikativní, že nemluví o svých pocitech a tak dále. To pochopitelně uráží partnera, když je mu předhazováno, že není takový, jak tam ten nebo tam ta. To není nic jiného, než hřích srovnávání. Přece nemůžeme chtít po všech lidech, aby hezky mluvili o svých pocitech, aby hezky komunikovali. Někdo přece mluví jednoduše a snadno a někomu to nejde. Někdo je chladnější a někdo zase vřelejší. Někdo je sdílnější a někdo málomluvný. To je přece v pořádku. Každý člověk je originál a je jiný. Hluboká zranění se způsobují tam, když partner začne hledat někoho, o kom si myslí, že mu lépe rozumí. Někdy se tomu říká duševní nevěra.

A co teď? Jednak je třeba nemít o tom druhém vysokou představu a potom nebudu tak zklamán a jednak je třeba skončit se hříchem srovnávání. Ale co když se už něco takového stane? Psychologové říkají, že vždycky se o těch věcech nedá mluvit, že jsou to skutečnosti těžko vyslovitelné. Hlavně o zraněních se někdy těžko mluví, dají se těžko popsat i vyslovit. A tak psychologové vymysleli tzv. usmiřovací rituály. Jsou to gesta, která pomáhají ke smíru a odpuštění. Je možné, aby si oba partneři udělali hezký večer smíření. Oba si vezmou papír a tužku a tedˇ každý napíše, jak ublížil tomu druhému a v čem zase jemu bylo ublíženo. Oba to společně přečtou a udělají rozhodnutí, že se nebudou vracet k této minulosti. Potom své papíry spálí a pak mohou společně zasadit květinu nebo strom, který je symbolem jejich nového života. Jindy jeden druhého pozve na večeři. Jídlo je symbolem přátelství a smíru. Jindy si spolu mohou zapálit svíci, která jim připomene nový plamen jejich lásky a jejich vztahu. Nejsilnějším momentem bývá např. společné pověšení nebo postavení kříže, protože tam, kde je kříž, tam nemůže být neodpuštění a svár.

Dalším velkým problémem našich rodin bývá majetek a především dědictví. Jakmile přijde na tyto záležitosti, i mezi našimi lidmi se objeví nenávist a neodpuštění. Dosud se všichni měli rádi, sourozenci táhli za jeden provaz, ale najednou, jakmile došlo na dědictví, je tu neodpuštění a nenávist. Už se spolu nescházejí, už spolu neslaví narozeniny, už si nemají, co říct. Nechali mezi sebe vstoupit hmotu, která je rozdělila. Potom je třeba, aby se našel někdo rozumný, kdo nabídne ruku ke smíru. I tady může pomoci společný rituál – celá rodina vyrazí na výlet, do kina, nebo do divadla. Stává se ale, že někdo z členů rodiny odmítne tento smír, potom je třeba být trpělivý a čekat, protože ke smíru nemůžeme nikoho nutit. I tady může pomoci dopis, kdy tomu druhému dáme najevo svoji touhu po smíření. A i když tato možnost selže, zbývá už jen trpělivě čekat na to, že i ten druhý přece jednou zatouží po smíření a odpuštění.

(podle A. G.)

Comments are closed.