Možná znáte tu anekdotu, kdy paní Vopršálková přijde do nebe a povídá svatému Petrovi: „Svatý Petře, mohla bych se tu setkat se svým zemřelým manželem?“ „Samozřejmě,“ odpoví svatý Petr a otevře počítač. „Tak se nejdříve podíváme do kategorie „Blahoslavení“. Petr se dívá a dívá, ale pan Vopršálek v kategorii „Blahoslavení“ není. „Tak se podíváme do další kategorie a to jsou „Svatí.“ Petr opět hledá, dívá se, ale ani tady jméno pana Vopršálka nevidí. Petr se tedy ptá paní Vopršálkové: „A prosím vás, jak dlouho jste byli spolu?“ „Svatý Petře, víc než padesát let!“ povídá paní Vopršálková. Petr se usměje a říká na to: „No tak to je jasné, proč jste to neřekla dřív? To je zcela jiná kategorie. To je kategorie „Mučedníci.“
Dnes, když slavíme tu krásnou slavnost Všech svatých, tak si připomínáme všechny kategorie – všechny kategorie těch, kdo už zvítězili, kdo se už radují u Pána.
Je pravda, že v době středověku svatost lidé vnímali jako něco, co je tu především pro řeholníky, řeholnice a duchovní osoby. Bylo to proto, že tito lidé, na rozdíl od mnoha jiných, uměli číst a psát, a to byla jejich velká výhoda. Tito lidé mohli číst Bibli, zatímco mnozí další ji číst nemohli. Dnes ovšem svatost chápeme jako něco, co je zde pro všechny. A když se podíváme do církevního kalendáře, tak tam najdeme svaté ze všech stavů. Najdeme tam muže, ženy i děti. Najdeme tam krále a královny, bohaté i chudé, vzdělané i nevzdělané, rybáře, manžele a manželky – prostě všechny bez ohledu na zaměstnání nebo stav. Svatost je tedy pro všechny.
Když se člověk narodí, náš život je jako jedna velká možnost a jedna velká šance a teď záleží na člověku, jak tuto šanci naplní. Můžeme říci, že každý z nás hraje v tomto světě určitou roli. Říká se, že jedna z otázek, kterou nám náš Pán položí na věčnosti, bude právě tato: „Jak jsi zahrál svoji roli? Jak jsi se chopil této životní šance?“ Dá se říci, že v životě, je to tak trochu podobně jako v divadle. V divadle někdo hraje roli krále, další hraje služebníka a další třeba zase kašpárka. Každý má svoji roli. A největší herec není ten, kdo má tu největší roli, ale největší herec je ten, kdo tu svoji roli nejlépe zahraje. Je docela dobře možné, že ten, kdo hraje služebníka, zahraje svoji roli lépe než král. Tak jako herci jsou povoláni k tomu, aby co nejlépe zahráli svoji roli, tak i my jako křesťané jsme povoláni ke svatosti. To je role, kterou máme co nejlépe zahrát. Lidé si často myslí, že být svatý znamená dělat velké věci. To ale není pravda. Být svatý neznamená dělat velké věci, ale dělat malé věci s velkou láskou. To je naše poslání, a to je naše role. A najednou vidíme, že svatost není pouze pro řeholníky a řeholnice, jak si to lidé mysleli ve středověku, ale že je úplně pro každého křesťana. My už nemůžeme říci, že svatost není pro nás.
Svatost je pro nás proto, že nás k ní Ježíš zve. Jestliže jdeme za Ježíšem, jdeme za tím, kdo je svatý a kdo nám dává podíl na své svatosti. Pokud by člověk chtěl následovat Ježíše, a přitom nechtěl být svatý, to není normální křesťan. Takový člověk se nemůže potom považovat za skutečného křesťana. Bohužel mnoho křesťanů není normálních, protože neusilují o svatost. A svatým se stávám už tím, že kráčím ke svatosti. Horolezec není ten, kdo už je na vrcholu, ale ten, kdo k němu kráčí. V okamžiku, kdy kráčí k vrcholu, tak se stává horolezcem. V okamžiku, kdy kráčím za Ježíšem, mám podíl na jeho svatosti. Jít ale za ním a netoužit po svatosti, to je duchovní schizofrenie. Malíř, který maluje, to je normální malíř. Malíř, který sedí a nemaluje, je nenormální malíř. Když jsem byl pokřtěn a nejdu za Ježíšem, nejsem normální křesťan.
Být svatý znamená být celistvým člověkem. Být tím, kým mě Bůh chce mít. Nedělat velké věci, ale malé věci dělat s velkou láskou. Jít za Ježíšem, který je svatý, a tak mít podíl na jeho svatosti.
