Ohláška na svátek očišťování Panny Marie.
Tu částku císařského Polska, která s naší Moravou hraničí, a která v předešlých letech již častěji s mnohým neštěstím navštívena byla, opět hrozné neštěstí potkalo, a protož vladař Moravské země hrabě Lažanský všecky přítele lidské vyzívá k podporování těch nešťastných. Obzvláště byl to kraj tarnovský, kde 19ho měsíce prosince minulého roku hrůzy plná povodeň se strhla. V tento den totiž o dvanácti hodinách v poledne, propustil led tamnější veliké řeky Visly, od toho místa, kde do ní vtéká jiná řeka Visloka nazvaná, až k dědině, která se jmenuje Kolo. Zde začal led se srážeti a shromáždil se v dýlce dvou tisíc sáhů až k vesnici Převož tak hojně, že řeka ve svých břehách více se udržeti nemohla, nýbrž všechny meze přestoupivši v neskroceném toku přese všecky planiny neb role patnácti osad s takovou rychlostí se rozlila, že obyvatelstvu těchto osad sotva tolik času zbylo, utéci na vršiny a neb vylézti na střechy, takže skutečně v několika osadách i mnozí lidé svou smrt ve vlnách našli. V krátkém čase krajina, která nedávno ještě pod tichým sněhem odpočívala, podobala se bouřlivému moři, z kteréhož chudobné chaloupky vykukovaly, na jejichž zpuchřelých střechách nešťastní obyvatelé v mrazu a chladu a v nebezpečenství smrti seděli, volajíce k Bohu, jen aby jim jejich nahý život zachoval.
Jedna židovská rodina v dědině Kolo, pozůstávající ze šesti osob, vězela podobným způsobem v nejpatrnějším nebezpečenství smrti, až dvoum udatným mužům se poštěstilo je uchrániti a vysvoboditi. Jenom několik minut později, a tato rodina byla by s rumem své hospody na věky ve vlnách pochována bývala. Brzy na to nastalo zase hrozné mrznutí a tu bída těch nešťastníků vzrostla na ten nejvyšší stupeň, vlnobitná řeka ztuhla, a krajina opět v trvalý led se proměnila, v kterémžto ledu čtrnáct vesnic zamrzlých stálo, v kterých před krátkým ještě časem rozšafní obyvatelové příbytky své měli, ježto jich před zimou, deštěm a před bouřlivým větrem chránili. Tyto příbytky nyní ledem zkaženy jsou a není možné v nich více bydliti, tím jejich obyvatelové žebrákami učiněni jsou. Jejich dobytek, který jim potravu dával, tak ten, který jim k práci sloužil, nalezl svou smrt ve vodách, zásoby pozůstávající v mouce a obilí naskrz zkažené jsou a zmrzla napotom také v té vodě, v celém okolí nebylo viděti nic jiného než samé náledí a tudy nebylo možná těm nešťastným hned potravu donésti neb dovésti, tím méně, když i mosty ledem zničeny byly.
Později sice obyvatelové okolní, kteří od toho neštěstí uchráněni byli, s pomocí svou pospíšili a dle své síly, dle své možnosti s potravou a s penězmi přispěli. Ale to neštěstí je tak převeliké, vztahuje se tak daleko, potrefilo tolik osob najednou, že těm outrpným sousedním obcím nemožno jest mnoho pomoci, to veliké neštěstí žádá pomoc i od ostatních obyvatelů rakouského císařství, ta pomoc očekává se tím důvěrnější, když nynějším řízením zemským všechny země rakouského císařství, nechť se jakkoliv jmenují a nechť jejich obyvatelové jakoukoliv řečí mluvějí, jen jeden nerozdvojitelný svatý spolek dělají, a tak spolubratří a spoluměšťané jedné slavné vlasti zároveň s těmi tak hrozným neštěstím navštívenými Poláky jsou. Já obracím se, tak praví vladař moravský a neb náměstek císaře Pána v Moravě ve svém vyzváni, já obracím se obzvláštně k vlídným a outrpným obyvatelům Moravským, oni svou šlechetnou horlivost k ulevení nezaviněné bídy, jíž při jiných příležitostech tak patrně dokázali, že všecku příčinu mám, se nadíti, že i tenkráte nakloněné a spoluoutrpné srdce při nich najdou.
Nebezpečenství dohání, potřeba jest převeliká, s pomocí nedá se meškati, každý i sebemenší dárek na penězích neb na šatstvu vděčně se přijme a veřejně oznámí.
Všickni političtí ouřadové v Moravě, a c. k. policejní direkce v Brně přijímati budou příspěvky k dalšímu odevzdání tam, kam patřejí – a tak i vy Nejmilejší buďte ochotní k laskavým dárkům, jenž se dnes zbírati budou.
Ohlášky od r. 1850 – 3
