Lidé byli toho dne od rána ve vzrušeném očekávání. Děti svátečně vystrojeny, hloučkovaly se před domy. Občas se mihla přes ulici okrojovaná dívka, chlapci zatím si připravovali koně. Před kostelem odpočívaly nové zvony a čekaly, až se jich dotkne ruka světitele. Lidé, kteří nemohli se zúčastnit svěcení, shromažďovali se zatím na sedmou hodinu na mši svatou. Každý se zbožnou úctou pohladil očima zvony. Mezitím se už shromažďovali okrojovaní hasiči – vždyť jejich auto již je v Brně pro p. biskupa – krojovaní chlapci už vyrazili jako banderium naproti vzácnému hostu.

Chvíle napjatého očekávání. Davy se shlukly mezi kostelem a farou. Od mostu slyšet zbožný zpěv. To uherčický důstojný pán vede své farníky s korouhvemi naproti panu biskupovi. Však již přijíždí v krásně věnčeném kočáře. Lidé klekají, když je míjí. Už sestupuje, líbá poncifikál.  V uvítacím proslovu jsem mimo jiné uvedl, že rok 1873, kdy navštívil Velké Němčice jejich občan, nyní již biskup Karel Nöttig, poznamenali stříbrnými písmeny na báni našeho kostela, rok 1949 však bude zapsán zlatými písmeny v srdci všech farníků. Jistě jsem mluvil z duše všech přítomných. Vždyť už jeho důstojný zjev, milá, usměvavá tvář všechny uchvátila. Což teprve jeho zmínka o poničených domech v r. 1945, jak to shlédl při projíždění po válce, taková účast těší. Maminky zase byly šťastné, když cestou do kostela neminul bez povšimnutí jejich děti, nýbrž každému vtiskl na čelo křížek.

Krátké přivítání s kněžími a zástupy se hnuly ke kostelu. Tentokrát klinkal jen jeden zvon (umíráček mlčel). Však příště, už za několik hodin, to bude veselejší. Sbor uvítal jej v kostele mohutným Axmannovým „Ecce sacerdos“ a následovala pontifikální mše. U varhan se střídali Bol. Mucha, varhaník ze Židlochovic a Antonín Šmarda, varhaník z Hustopeč.

(z farní kroniky)