Dne 8. července 1916 zemřel dosavadní farář velkoněmčický dp. arcikněz biskupský a konsistorní rada, děkan František Mikšánek jsa stár 70 let. Působil jako farář zde od 27. června 1892, tedy plných 24 let. Churavěl delší dobu. Po visitaci 26. 6. zatoužil ještě po sv. Hostýně, kamž tak rád každoročně putovával. Ačkoli bylo znát, že života jeho je už namále, nedal se zdržeti a nevrátil se už živ. Na sv. Hostýně zhoršil se jeho stav tak, že v průvodu svého příbuzného musel odjeti, ale už nedojel. Ve Vranovicích už v bezvědomí odnesen byl z vlaku na faru, kdež obdržev ještě poslední pomazání skonal 8. července.Od tud byl převezen do Velkých Němčic a 11. července za velké účasti celé farnosti, okolí a celého okresu byl na místním hřbitově pochován svým spolužákem a přítelem nejdp. prelátem doktorem Josefem Pospíšilem jsa doprovázen na 30 kněžími.

Dne 1. listopadu investován na farní beneficium dosavadní zámecký kaplan v Židlochovicích Alois Vojanec. Do Velkých Němčic jsem přijel v neděli odpoledne 12. listopadu a byl jsem svými farníky slavně uvítán. Instalován jsem byl 28. listopadu vdp. děkanem Františkem Pekařem.

Podávám po způsobu svých předchůdců krátké své curriculum vitae: Narodil jsem se z chudých rodičů v Čebíně u Tišnova 20. června 1871. Když mi bylo 10 let, přestěhovali jsme se do Brna, kdež můj dobrý otec se stal kostelníkem v ústavě šlechtičen. Studoval jsem nižší gymnasium v Brně a vyšší v Třebíči a maturoval v Pelhřimově r. 1891. Jako chudý student zkusil jsem mnoho – na mnohé s trpkostí vzpomínám dosud. V r. 1891 jsem vstoupil do brněnského alumnátu za tehdejšího biskupa brněnského, později arcibiskupa olomouckého a kardinála Bauera a r. 1895 jsem byl od něho posvěcen na kněze. Po svém vysvěcení jsem byl až do r. 1898 kooperátorem v Moutnicích u p. faráře Františka Jančíka. Roku 1898 jsem se stal kooperátorem v Židlochovicích u p. děkana Tesaříka, kdež jsem se stal po třech letech kaplanem. Po onemocnění p. děkana byl jsem providujícím kaplanem a po jeho odchodu na odpočinek administrátorem fary židlochovické. Když byl na faru židlochovickou presentován nynější farář Vilém Hula, zámecký kaplan – stal jsem se r. 1906 zámeckým kaplanem a zůstal jsem jím až do své presentace na farní beneficium ve Velkých Němčicích.

Stal jsem se farářem v době světové války – v dobách neobyčejně těžkých. Jsou to velmi neutěšené vzpomínky na začátek mého farářování, zvláště po stránce hospodářské. Nastěhoval jsem se s neteří do fary prázdné a potřebující mnoho oprav. Tyto sice slíbeny, ale pro nedostatek řemeslníků i materiálu při nejlepší vůli nemožno dosud je provésti. Polnosti pronajal můj předchůdce. Mně zůstal jen kus vinohradu a asi dvě míry pole. Jen těžko se shánělo živobytí při hrozné drahotě. V kostele také hodně cítiti poměry válečné. Muži i mladíci všichni skoro na vojně – i varhaník narukoval, takže se na varhany vůbec nehraje. Zvláště v neděli je to bez varhan smutné.