Pak jsme se blížili k sovětským hlídkám. Již jsem se viděl, jak odloučen od starého p. děkana, kdesi spravuji mosty, rovněž p. děkan měl obavy, co si počne, když nebude mít svou „pravou ruku.“ Nikdo nechtěl jít jako první. Já jsem se osmělil, a když jsem se legitimoval, zazněl rozkaz, který všechny udivil: „Choď 8km nazad!“ Rovněž ostatní členy skupinky propustil. Mnoho jsme o tom uvažovali, proč mne neposlal na práci, ale žádné rozumné vyřešení jsme nenacházeli. Až teprve po dvou měsících jsem se dověděl vysvětlení. P. Josef Ducháček, t.č. farář v Bystrci, měl u sebe na bytě sovětského důstojníka, který vyprávěl o svých zážitcích z bitev u Stalingradu i u Orlova, a ve vypravování dospěl k posledním osvobozovacím bojům v Němčicích u Gustopeč. Tam jsem zachránil popovi život: Bylo to v úterý odpoledne, šel proti našemu vojsku pop v taláru s bílý kapesníkem. Mluvil dobře česky a tvrdil, že utekl před Němci. Na otázku, zda by bylo možno již ubytovat v Němčicích štáb, nabídl se, že tam sovětské vojáky dovede. Vojáci se už živí nevrátili. Byla to lest. Pop byl převlečený Němec do mého taláru. Okamžitě byl vyhlášen na mladého popa v Němčicích zatykač a příkaz k provedení popravy. Onen důstojník, asi Ukrajinec – katolík, si řekl, že takového podlého úskoku by katolický kněz, Čech, nebyl schopen, proto nařídil ve středu – při osvobození V. Němčic svým vojákům, aby se snažili dostat se první polní cestou přes Brodač k „cerkvi“ (kostelu) a vyklidili celou ulici, poněvadž tam někde se asi kněz bude nacházet. Tak kvůli mně museli občané z Horní a Dolní ulice z městečka vyklidit své domy a jít ven z obce.
Na kopci jsme se zastavili, abychom se rozloučili pohledem s Velkými Němčicemi. Strašný pohled! Domů téměř nebylo vidět, poněvadž byly zahaleny v mraky kouře. Němci totiž na ústupu chtěli zdržet nepřítele, proto vhazovali do bytů hořlaviny. Celkem vyhořelo 186 domů. Mnohé bylo by možno zachránit, kdyby dovolili sovětští vojáci hasit. Oni však každého od ohně odháněli. Sami vnikali do domů a brali, co uznali pro sebe za vhodné. Většinou zboží však obratem dávali za materiální věci, za víno a ženy, takže i děti po nich opakovaly nabídku: Davaj žinku za mašinku (t. j. bicykl).
Přes všechnu hrůzu bylo obětí na velkoněmčických lidech málo, celkem jedenáct osob. Své záchraně děkovali svým dobrým sklepům a hlavně svým modlitbám. Schovaní lidé se stále modlili. V modlitbě nacházeli uklidnění i ti, kteří se jindy nemodlívali. Tak např. v zámeckém krytu, kde nás bylo asi 200, se nacházel i správce, který byl bez vyznání. Kdykoliv hlasy modlících se únavou umlkly, přišel za námi kněžími a prosil: „Modlete se nahlas.“
(z farní kroniky)