Svatý Jiljí (svátek má 1. září) patří mezi 14 svatých Božích pomocníků. Mezi nim najdeme velmi zajímavé světce a svatý Jiljí mezi ně beze sporu patří. Podle legendy se narodil někdy kolem roku 700 v Řecku. Jméno Jiljí se řecky řekne Egidius. Egidius znamená „štítonoš“, podle jiného výkladu ale písmeno e – znamená bez, geos je země, tedy bezzemek. Legenda dále vypráví, že Jiljí byl syn zámožných rodičů, který po jejich smrti majetek věnuje Bohu, prostě ho dá církvi. Neměl nic – proto bezzemek. On byl velice zbožný a záhy se mluví o zázracích, které vykonal – jednou zachrání námořníky, kteří se ocitnou v bouři, jindy zase osvobodí posedlého. Lidé jdou za ním, on ale odmítá slávu, a tak odchází do Francie, kde žije jako poustevník. A právě zde vidíme to sepjetí světce s přírodou. Legenda dále vypráví, že i v těchto hlubokých lesích se Bůh staral velice zvláštním způsobem o Jiljího. Každý den vždy ve stejný čas přichází k jeskyni laň, která poskytuje poustevníkovi mléko. Proto se tento světec vždy znázorňuje s touto laní. Zde žije v klidu a pokoji daleko od lidí, až jednoho dne se objeví královská družina, která loví v hlubokých lesích. Zahlédnou laň, kterou každý den posílám Bůh k jeskyni a začnou ji pronásledovat. Psi dorážejí směrem k jeskyni, ale cosi jim brání v pronásledování laně. Až jeden z královských lovců namíří jen tak zbůhdarma šíp a vystřelí. Lovci se jdou podívat, a co nevidí – laň, která je zcela v pořádku, leží u světcových nohou, zatímco on má ve své noze, někdy se znázorňuje v boku, šíp. Světec, když viděl, že jeho lani hrozí nebezpečí, bránil ji svým tělem, a tak byl zraněn. Když se to všechno dověděl samotný král, nabídl Jiljímu tu nejlepší péči a bohaté odškodné. Jiljí to vše odmítl a dokonce poprosil Boha, jestli by mohla rána od šípu zůstat otevřená až do jeho smrti, aby se v jeho slabosti mohla projevovat Boží milost. Bůh splnil světci toto jeho přání. A protože král neustále naléhal, že chce něco pro světce udělat, tem ho nakonec požádal, aby v blízkosti jeskyně nechal král postavit klášter. Tak se také stalo. V tomto klášteře se Jiljí stal prvním opatem a zde dodnes odpočívají jeho tělesné ostatky. Svatý Jiljí se tedy znázorňuje v mnišském oděvu, s laní u svých nohou a také s otevřenou ranou v hrudi popřípadě v noze.
Příběh svatého Jiljího má mnoho rovin a bohatou symboliku. Především Jiljí miluje přírodu, miluje stvoření a žije v symbióze se stvořením – to připomíná především laň. Mléko je potom symbolem nevinnosti a je vnímáno jako božský nápoj. Psi v našem životě představují agresivitu. Světci ale neublíží, protože on žije ve spojení s Bohem.
Svatý Jiljí je vzýván tam, kde jsou problémy s malomocenstvím, ale i s rakovinou. Zde je vzýván právě pro svoji otevřenou ránu, která mu až do smrti bude připomínat Boží milost. A žádná rána nás od této Boží milosti nemůže odloučit. I když jsme poraněni, patříme Bohu. Dokonce naše rány a zranění nás mohou otvírat Bohu. Všichni máme své rány a zranění, a když je necháme otevřené Bohu, může skrze ně proudit Boží milost.
Druhá oblast, kde je Jiljí vzýván, je prosba o dobrou zpověď. Když lovec, který vystřelil svůj šíp, zjistil, co se stalo – že trefil svatého muže – rychle přiběhl a začal prosit o odpuštění. Světec se začal modlit, aby muži bylo odpuštěno, nic mu nevyčítá, nezlobí se na něho. Dojati velkorysostí tohoto muže, vkládají se v té chvíli všichni lovci do modliteb poustevníka. V takové lásce se všichni cítí dobře. Jiljí nekáže morálku, ale vyzařuje bezpodmínečnou lásku. (Podle A. G. – Duchovní terapie a křesťanská tradice)