Byl jednou jeden velký řečník, který měl vzdělání z nejlepší britské univerzity. Naučil se technikám správného mluvení, od tónu hlasu, správného tempa řeči až po přesvědčivý řečnický výraz. Naučil se toho o mluvení skutečně mnoho a odevšad přicházeli lidé, aby si ho poslechli.
Jednoho večera podal skutečně ukázkový výkon. Bylo to vlastně to nejlepší, co předvedl. Když došel ke konci svého vystoupení, jak už bylo jeho zvykem, přednesl žalm 23: „Hospodin je můj pastýř,“ začal. „Dopřává mi odpočívat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout…“ a pokračoval dál a dál, dokud žalm nedokončil. Bylo by slyšet spadnout špendlík. Každý seděl na krajíčku své židle. „Výborně! Úžasné!“, ozývalo se volání. Všichni povstali a tleskali jeho nádhernému výkonu. Pak se všichni posadili a znovu utichli. Jeden člověk však zůstal stát a tím upoutal řečníkův pohled. Daleko vzadu stál malý starý muž. Pak se začal prodírat řadami židlí. Jak se blížil k pódiu, velký řečník si pomyslel: „Hmm, co to má znamenat? Možná chce můj autogram. Nemohl s tím počkat?“
Řečník věděl, že podal vynikající výkon a byl na to hrdý. Stařík se zatím belhal blíž a blíž k pódiu, a nakonec se vyšplhal po schodech nahoru. „Hmm, to bych rád věděl, co se děje,“ pomyslel si řečník.
Stařík přistoupil k velkému řečníkovi a řekl: „Pane, dnes večer jste odvedl vynikající práci. Výborně! Tak jsem si ale říkal, kdyby vám to nevadilo, dovolil byste mi ještě jednou pro všechny recitovat ten žalm 23?“
„Cože?“ zvolal řečník. To vypadalo divně. Jaká hloupá žádost! Ale nakonec v tom neviděl nic špatného, a tak řekl: „Dejte se do toho.“
A tak malý stařeček vytáhl z kapsy starou, opotřebovanou bibli, kterou zjevně často používal. Zalistoval v ní a našel žalm 23. Pak spustil: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám…“ Zakončil slovy: „Do domu Hospodinova se budu vracet do nejdelších časů.“ Malý stařík ukončil čtení žalmu. Nejen že bylo stejné ticho jako po promluvě řečníka, nyní tu bylo něco o poznání jiného. Mezi obecenstvem byl cítit posvátný úžas a v mnoha očích se objevily slzy. Lidi v publiku něco zasáhlo.
Velký řečník byl skutečně ochromen. Nikdy ještě po svém vystoupení nepozoroval takový ohlas. Otázal se staříka: „V čem je rozdíl? Nerozumím. Četl jsem tentýž žalm a četl jsem ho výborně. Ale vaše čtení, i když jste zadrhával, se lidí dotklo mnohem více než moje.“
Stařík odpověděl: „Se vší úctou, pane, skutečně jste to přečetl dobře. Rozdíl je v tom, že vy víte, jak přečíst žalm 23, ale já znám toho Pastýře.“
