Symeon Nový Teolog (949-1022) patří k nejvýznamnějším duchovním postavám dosud nerozděleného křesťanstva přelomu tisíciletí. O jeho výjimečnosti v křesťanských dějinách svědčí již přídomek „Teolog“, kterým církev tradičně označuje pouze sv. Jana Evangelistu a sv. Řehoře z Nazianzu. Jeho dílo svědčí o tom, že se snažil ukazovat druhým, že křesťanství nabírá smyslu teprve v osobním setkání s živým Kristem. O tuto zkušenost se také dělil. Tato jeho slavná modlitba ke svatému Duchu je, mimo jiné, krásným příkladem jeho vztahu k Bohu ve třech Osobách.
Přijď, pravé světlo!
Přijď, věčný živote!
Přijď, skryté tajemství!
Přijď, nepopsatelný poklade!
Přijď, nevýslovný!
Přijď, nepředstavitelný!
Přijď, nekonečný půvabe!
Přijď, světlo nezapadající!
Přijď, opravdové a vřelé očekávání všech,
kdo budou spaseni!
Přijď, probuzení těch, kdo usínají!
Přijď, vzkříšení mrtvých!
Přijď, mocný,
který vždy tvoříš a znovu tvoříš a přetváříš
pouhou svou vůlí!
Přijď, neviditelný, zcela nehmatatelný a nedotknutelný!
Přijď ty, který zůstáváš bez hnutí
a každého okamžiku pohybuješ vším,
přicházíš k nám, kteří ležíme v podsvětí,
ty, který jsi vyvýšen nad nebesa.
Přijď, jméno přitažlivé a báječné,
kterým nejsme vůbec schopni vyjádřit,
kdo jsi, či poznat tvou podstatu.
Přijď, věčná radosti!
Přijď, nevadnoucí věnci!
Přijď, purpure velkého krále, našeho Boha!
Přijď, křišťálová obrubo
obroubená drahým kamením!
Přijď, nepřístupný opánku!
Přijď, královské roucho
a opravdu vládnoucí pravice!
Přijď ty, po kterém má ubohá duše
toužila a touží!
Přijď ty, který sám jdeš k opuštěným,
neboť, jak vidíš, jsem opuštěn!
Přijď ty, který jsi mne ode všeho oddělil
a učinils mne v tomto světě osamoceným!
Přijď ty, který ses sám stal ve mě touhou,
který jsi způsobil, že po tobě toužím,
ty, zcela nepřístupný!
Přijď, můj dechu a živote!
Přijď, útěcho mé ponížené duše!
Přijď, má radosti, má slávo a moje nekonečná rozkoši!
Děkuji ti, že ses stal se mnou jediným duchem,
bez smíšení, beze změny,
bez proměny, ty, Bůh ve všem,
a že ses pro mne stal vším,
nepopsatelnou a zdarma danou potravou,
která stále plyne přese rty mé duše
a řine se do napajedla mého srdce,
oslnivým rouchem, které spaluje démony,
očištěním, které mne omývá
nepomíjejícími a svatými slzami,
jež tvá přítomnost přináší těm, které navštěvuješ.
Vzdávám ti díky, že ses pro mě
stal nezapadajícím světlem
a neschylujícím se sluncem,
neboť ty, který vyplňuješ vesmír svou slávou,
nemáš kde se skrýt.
Ne, nikdy ses před nikým neukryl,
to my se před tebou stále skrýváme
a odmítáme, abys k nám přišel,
však kde by ses schoval
ty, který nikde nenalézáš místo, kde přebývat?
Proč by ses skrýval
ty, který se neodvracíš od žádného tvora,
který nikoho nezatracuješ?
Dnes pak, Mistře,
rozbij svůj stan u mne!
Až do konce zbuduj si svůj domov
a stále a bez rozdělení žij ve mně,
tvém služebníku, Nejvlídnější,
abych v tobě našel já sám sebe,
až budu opouštět tento svět
a po tomto odchodu s tebou vládl,
Bože, který jsi nade vším.
Mistře, zůstaň a nenechávej mne o samotě,
aby, až mí nepřátelé,
kteří stále touží zhltnout mou duši,
neočekávaně přijdou,
zjistili, že uvnitř mě bydlíš ty
a dali se na útěk,
poraženi, vůči mně bezmocní
při pohledu na tebe, mocnější nade vše,
který ses zabydlel v příbytku mé ubohé duše.
Ano, Mistře, pamatoval jsi na mě,
když jsem byl ve světě,
a zprostřed mého nevědění
jsi mne vyvolil a oddělil od světa
a postavils mne před svou slavnou tvář,
abys mi zevnitř dodával síly
svým přebýváním u mě,
stále přímý a pevný.
Proto dej, abych já, tělo, žil,
budu-li stále hledět na tebe,
abych já, žebrák, mohl být stále bohatý,
bohatší nad krále,
budu-li vlastnit tebe,
abych kráčel od požitku k radosti
v nevyjádřitelném požehnání,
budu-li tě jíst a pít,
budu-li se tebou v každé chvíli odívat.
Neboť právě ty jsi všechno dobré
a všechna sláva a vše potěšení
a ty to jsi,
svatá, soupodstatná a životodárná Trojice,
které přísluší sláva,
tebe všichni věrní ctí, vyznávají, klanějí se ti a slouží ti
v Otci, Synu a svatém Duchu,
nyní a vždycky a navěky. Amen.
www.cho.cz
