Prosbou v otčenáši: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes", nás Pán vyzývá, abychom svou víru prohloubili natolik, že se Bůh stane naší jedinou oporou. (T. Dajczer)
V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte. (Didaché)
Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě (1 Kor 10, 17).
Mše svatá je jedinečným příkladem dávání a vracení. Je to vyjádřeno nádhernou modlitbou, kterou kněz přednáší, když pozvedá obětní dary: „Z tvé štědrosti jsme přijali chléb ..." To Bůh stvořil chléb a dává nám jej. Všechno má svůj počátek u něho. „Který ti přinášíme," pokračuje kněz. Vracíme jej Bohu. Bůh si však nechce chléb ponechat sám pro sebe. Dává jej nazpět člověku: z tohoto chleba „nám připravuje chléb Života", tělo Kristovo. (W. Stinissen)
Když Židé slaví paschu, je to, jako by se nyní v přítomnosti účastnili znovu exodu, který se uskutečnil tehdy v dávné minulosti, stejně jako křesťané, kteří se účastní eucharistie, věří, že Ježíš poslední večeře je plně přítomný mezi nimi nyní v okamžiku lámání chleba. (A. Gilles)
Jestliže první archa obsahovala zázračný chléb z nebes, Mariino tělo obsahovalo skutečný Chléb Života, který navždy zvítězil nad smrtí. Jestliže první archa obsahovala hůl pradávného předka-kněze, Mariino tělo obsahovalo božskou osobu věčného kněze, Ježíše Krista. (S. Hahn)
Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm (Ježíš).
V eucharistii lámeme „jediný chléb, který je lékem nesmrtelnosti, protijedem, abychom nezemřeli, ale navždy žili v Ježíši Kristu“. (sv. Ignác z Antiochie)
Občas pomysli na to, kdo všechno pracoval na tom, abys měl dnes na stole chléb (zemědělec, mlynář, pekař, šofér, pečovatelka… (L. Simajchl)
V eucharistii obětuje Ježíš sám sebe a stává se chlebem, lámaným pro nás všechny. Tím, že se živíme obětovaným Pánem, stáváme se sami obětovanými lidmi. (W. Stinissen)
Při poslední večeři zahlédneme ještě jiné Ježíšovo gesto: láme chléb a nabízí kalich. Nic se neděje náhodou. Židé uchovávali starobylé zvyklosti kočovníků. Z chleba, jenž se lámal během jídla, si mohli vzít členové rodiny, domácí, přátelé i hosté, kteří dorazili. Lámat chléb znamenalo uzavřít s nimi přátelství. (T. Špidlík)
Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš (Kaz 11,1).
Já jsem chléb života. (Ježíš)
