Jeden kněz vyprávěl o tom, jak navštívil Indii a když se vracel domů, tak na letišti měl ještě chvíli čas. A protože se poblíž nacházelo malé muzeum, tak on ho navštívil. A v tom muzeu zíral na boha Šivu, který měl deset nebo dvanáct rukou. Zdálo se mu to divné. Proč má ten bůh tolik rukou? Nějaký hinduista si všiml, jak tento Evropan zírá překvapeně na tohoto boha, a tak se zeptal: „Vy asi nejste hinduista, že?“ Kněz odpověděl: „Ne, já jsem křesťan. Ale prosím vás, povězte mi, proč ten váš bůh má tolik rukou?“ A hinduista začal hned vysvětlovat: „No to je proto, aby se tím naznačilo, že tento bůh je všemohoucí, nekonečný, těmato svýma rukama on drží celý vesmír…“ Potom ale hinduista položil knězi jednu podivnou otázku: „A kolik rukou má váš bůh?“ Ten kněz měl na krku kříž, ukázal ho Indovi a řekl: „Můj Bůh má jen dvě ruce a ty jsou přibity.“ Hinduista se nechápavě zeptal: „A vy následujete boha jenom se dvěma rukama a navíc, když je má přibity? Co může takový bůh pro tebe udělat?“ A kněz odpověděl: „Může mě mít rád, on mě může milovat.“ Jistě, náš Bůh je všemohoucí, nekonečný, ale charakteristické pro našeho Boha je především to, že je to Bůh milující. To je přece podstata, o to přece jde především.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli o novém přikázání. My víme, že přikázání lásky existovalo už ve Starém zákoně. Už tam se dočteme – miluj bližního jako sebe. Co je tedy to nové, co přináší Ježíš na rozdíl od Starého zákona? Ježíš říká: milujte bližního i sebe, jako jsem já miloval vás. A to je to nové! Přikázání lásky tu bylo už dávno. Ale nová je míra lásky, na kterou Ježíš odkazuje – milujte druhé i sebe, jako já miluji vás. Toto přikázání je nové, protože se stalo možným až s příchodem Ježíše Krista, který ho naplnil svou láskou. Přikázání je nové také tím, že vyžaduje, abychom milovali i nepřátele, ty kdo nás nemají rádi, kdo nás nezdraví. A nové je proto, že díky Kristu je to možné!
Před léty došlo k autonehodě a mladík z Chicaga jménem Petr upadl díky tomu do hlubokého kómatu. Lékaři řekli Petrově rodině a přátelům, že pravděpodobně nepřežije. A i kdyby, zůstane vždy v kómatu. Jedním z lidí, kteří se dozvěděli tuto děsivou zprávu, byla Linda, dívka, kterou si Peter plánoval vzít. Nedávno se zasnoubili. Linda trávila veškerý svůj volný čas v nemocnici. Noc co noc sedávala u Petrovy postele, hladila ho po zádech, hladila ho po čele a mluvila s ním. Po celou dobu zůstával Petr v kómatu a nereagoval na Lindinu milující přítomnost. Noc co noc, tři a půl měsíce, seděla Linda u Petrovy postele a pronášela mu slova povzbuzení, i když nedal najevo, že by ji slyšel. Pak jednou v noci Linda viděla, jak se Petrův prst pohnul. O několik nocí později viděla, jak se mu zachvěly řasy. To bylo to, co potřebovala. Navzdory radám lékařů dala výpověď v práci a stala se jeho stálou společnicí. Strávila hodiny masírováním jeho paží a nohou. Nakonec zařídila, aby ho vzala domů. Všechny své úspory utratila za bazén a doufala, že slunce a voda vrátí život Petrovým nehybným končetinám. Pak přišel den, kdy Petr pronesl své první slovo od nehody. Bylo to jen jakési zavrčení. Postupně, s Lindinou pomocí, se toto mručení změnilo ve slova – jasná slova. Konečně přišel den, kdy se Petr mohl zeptat Lindina otce, jestli by si ji mohl vzít. Lindin otec řekl: "Až budeš moci přijít ke kostelu, Petře, bude tvoje." O dva roky později kráčel Petr uličkou kostela Panny Marie Pompejské v Chicagu. Musel používat chodítko, ale chodil. Všechny televizní stanice ve Spojených státech o této svatbě informovaly. Noviny po celé zemi přinesly fotografie Lindy a Petra. Celebrity jim volaly, aby jim pogratulovaly. Volaly jim rodiny s blízkými v kómatu, aby se zeptaly na radu.
Dnes Petr žije normální život. Mluví pomalu, ale jasně. Kráčí pomalu, ale bez chodítka. S Lindou mají dokonce krásné dítě. A to všechno díky tomu, že Linda milovala tak, jak to dělal Ježíš.
