Před týdnem (5. 10. 2025) jsme měli ve Velkých Němčicích slavnost biřmování. Když jsme po mši svaté přišli na faru, pan biskup sáhl do kapsy a podal mi na památku malý penízek. Vypadá jako zlatý, ale zlatý není. Penízek se dá použít do nákupního vozíku místo desetikoruny, ale především na jedné straně má nápis: „Bože, děkuji ti za dar života“. A na druhé straně mince je slovo děkuji v různých světových jazycích: česky, německy, italsky, anglicky, polsky, ale také řecky. Když mi otec biskup podával tento penízek, tak se mě zeptal, jestli vím, jak se řecky řekne děkuji. Musel jsem přiznat, že to skutečně nevím. Otec biskup mi řekl: „Petře, přece eucharisto!“ Ano, řecky se děkuji řekne eucharisto. A to slovo už dobře známe, toto slovo je základem pro slovo eucharistie, tedy díkuvzdání! A říkám to proto, že vděčnost je téma dnešního evangelia. A penízek od biskupa Vojtěcha s nápisem „Bože, děkuji ti za dar života“ připomíná, že život máme vnímat jako dar, jako velký Boží dar, za který máme být vděční.
Není divu, když se lidé radují a když děkují, když se jim něco daří. Co však dělat v situaci, která není tak růžová? Vyprávěl jeden doktor, jak se setkal s paní, jejíž manžel po mozkové mrtvici zcela ochrnul. Nemohl chodit, nemohl mluvit, jen se doslova tak, tak vlekl po bytě. Měla s ním velké problémy. A právě tato paní řekla panu doktorovi: „Víte, pane doktore, já za něj byla a budu vděčná až do smrti. Naše děti jsou už dávno z domova pryč a já bych byla bez něj sama samotinká jako ten kůl v plotě.“
Tento doktor vzpomínal na mládence, který v době dospívání dělal experimenty s výbušninami a přišel o zrak. Oslepl. Úplně. Po létech se spolu setkali. To, co řekl lékaři, vyrazilo panu doktorovi dech. Povídá: „Pane doktore, víte, že dnes děkuji za všechno, co se stalo? Já jsem předtím neměl ani potuchy o tom, o čem lidský život vlastně je. Teprve po tomto úrazu jsem začal chápat, co znamená opravdu žít, co má a nemá v životě smysl a hodnotu. Vím, že to zní nezvykle, ale já jsem při všem tom zlém, co mi úraz přinesl, vděčný za to, co se stalo – že mi tento úraz otevřel oči pro věci, pro které jsem byl dříve slepý.“
Mystička Marta Robinová jednou řekla, že duše, která neděkuje, je duše nemocná. Vždy děkovat a chválit Boha není snadné, ale cesta vděčnosti je cesta k uzdravení.
Jeden muž prodělal těžký infarkt. Následovala několikahodinová operace, díky které byl muž zachráněn. Dlouho se zotavoval a za několik měsíců ho přišel navštívit jeho kamarád. A tento kamarád položil tomuto muži několik otázek:
„Chtěl bys něco takového znovu podstoupit?“
„Ne, v žádném případě.“
„Co myslíš – vážíš si teď svého života víc než před tím, co jsi prodělal infarkt?“
„To v každém případě. Teď si mnohem víc vážím svého života.“
„A co tvoje manželství? Vždycky jste se svou ženou měli hezký vztah, ale vsadím se, že teď jste si se svou ženou ještě blíž, je to pravda?“
„Ano, to je stoprocentní pravda.“
„A co lidé – myslíš si, že díky nemoci k nim máš větší pochopení?“
„Ano, myslím si, že ledacos víc chápu.“
„A co myslíš – myslíš si, že díky nemoci je tvůj vztah k Bohu daleko hlubší a bohatší?“
„To máš pravdu – teď mám na Boha víc času a můj vztah k němu díky infarktu ještě zesílil a zpevnil.“
Kamarád se potom podíval do očí muže, který prodělal infarkt a říká – vidíš, co všechno jsi dostal díky infarktu? Máš skutečně za co děkovat. Dostal jsi velkou milost.
Proto se sv. Tomáš Morus modlí těmito slovy: „Děkuji ti, Bože, za všechno, co jsi mi dal. Děkuji ti za všechno, co jsi mi vzal. Děkuji ti za všechno, co jsem musel opustit.“
